Hráči České filharmonie (ČF) jsou při hodnocení současné situace v orchestru opatrní. Mají špatné zkušenosti z předchozích kauz při dramatických odchodech šéfdirigentů Gerda Albrechta a Vladimira Ashkenazyho.
PRAHA Hráči se vesměs shodují, že Zdeněk Mácal neměl na postu šéfdirigenta se členy orchestru žádné problémy. „Vztahy mezi orchestrem a panem dirigentem jsou dobré, není tu žádné dusno. Myslím, že jej ta práce stále těší,“ zní jeden hlas. Spíše prý existovaly „určité třenice“ mezi ním a managementem. Ty však nikdo nechtěl konkretizovat.
Mácal je pověstný náhlými změnami postojů, které údajně vyplývají i z jeho přecitlivělosti na vlastní osobu. „Náhodně si přečetl dvě kritiky, z nichž ta inkriminovaná v Lidových novinách byla navíc namístě. Stejně tak je ovšem schopen vyhrožovat odchodem kvůli nevyhovujícímu pokoji v hotelu,“ tvrdí hráč, který si nepřeje být jmenován.
„Říkali jsme si, že ho to přejde“
Na tom, že šéfdirigent projevuje ve svých názorech značnou vrtkavost, se shoduje více hudebníků. Proto i jeho náhlé oznámení o odchodu na zájezdu v Rakousku orchestr nebral příliš vážně. „Sbalili jsme si v klidu nástroje a říkali si, že ho to zase přejde. Vlastně ani není možné, aby položil funkci: jsou zde smlouvy a orchestr má jet za měsíc a půl na zájezd do Japonska. Také je rozdělané natáčení kompletu Gustava Mahlera a Antonína Dvořáka,“ upozorňuje další filharmonik.
Jeho jiný kolega soudí, že Zdeněk Mácal je zahleděný do sebe a občas má až hysterické reakce. „Zaujal velkým výkonem hned po svém návratu z exilu. Ideální doba působení dirigenta v orchestru ale není víc než tři roky. Delší pobyt bývá kontraproduktivní, což je tento případ.“
