Je to soud, dnešní terminologií řečeno, přehnaně technofobní a vůči pracím mnoha Grinových současníků nespravedlivý. Vzpomněl jsem si na něj ale při odchodu z projekce filmu Tron: Dědictví. Není to první snímek, v němž se spojuje citová a myšlenková plochost s vypiplaností a někdy také invencí obrazu a zvuku, bombastickou vážností. Staví sice do protikladu nedokonalost světa lidí a „dokonalost“ toho strojového, přičemž to na první pohled vypadá, že se autoři staví za tu první. Senzitivitou a chápáním krásy je ale dílo spíš na straně strojů. Tron v tom není ojedinělý – jako kdyby vize světa zbaveného lidské dimenze s její matoucí nejednoznačností a hloubkou, jež jsou někdy nahrazovány mechanickou složitostí, bylo cosi velice přitažlivého. Transhumanisté sní o budoucnosti, v níž lidé a stroje jaksi zfúzují a lidský život dojde zásadní proměny. Třeba už ta budoucnost začla. Jistě bude skvělá.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
