Zatímco obyvatelé Evropy se v minulosti masakrovali na válečných bojištích, ve vyhlazovacích táborech nebo občanských válkách, jejich potomci dnes žijí v míru a blahobytné „postnacionální konstelaci“ Evropské unie. Dokonce vůči sobě navzájem začínají stále silněji pociťovat sociální solidaritu, bez které by unie ztratila smysl. Tuto solidaritu však neurčuje krev a půda, jak to bylo mezi evropskými národy běžné v minulosti, ale univerzálně sdílená lidská práva. Dnešní evropská integrace tak funguje jako předobraz budoucího kosmopolitního řádu, bez něhož se naše globální civilizace údajně neobejde, má-li přežít všechny současné i budoucí ekonomické, politické, ekologické a další krize. Zhruba takto chápe dějinné poslání Evropy nejvýznamnější německý filozof současnosti Jürgen Habermas, který se právě dnes dožívá osmdesáti let.
Evropský ústavní patriotismus Habermasova filozofie a politické úvahy jsou důležitým svědectvím historických proměn, jakými prošla během posledních desetiletí německá společnost, politická levice, kritická teorie, ale také samotný projekt a cíle evropské integrace. Původní plány na sjednocení Evropy byly totiž především výsledkem křesťanského konzervatismu Schumanova či Adenauerova střihu, který předpokládal, že společný trh a sdílené hodnoty dříve či později povedou i k politické unii. Dnes je to ale naopak evropská levice, která ráda zdůrazňuje civilizační odpovědnost Evropy a staví svou politiku na principu stále těsnější spolupráce. Habermas dokonce vyvlastnil konzervativcům jejich politický slovník, když vyzývá občany EU, aby se stali evropskými patrioty a podporovali ústavní federalismus unie.
V Habermasově díle se objevuje mnohem víc odkazů na Kanta než Marxe, což samo o sobě znamená zásadní obrat v německé i evropské levicové filozofii. Habermas se považuje za pokračovatele osvícenského racionalismu a razí myšlenku tzv. komunikativního rozumu, podle které jenom zcela svobodná veřejná rozprava a mocensky nezmanipulované kolektivní rozhodování občanů mohou zaručit legitimitu demokratických institucí. Zjednodušeně řečeno, demokratické společnosti jsou tím legitimnější, čím víc se v nich veřejnost podílí na politickém rozhodování. Tuto myšlenku ostatně Habermas prosazoval již na počátku 60. let minulého století, kdy vydal svou slavnou habilitační studii Strukturální přeměna veřejnosti (česky vyšlo 2000).
Proti módním proudům Taková republikánská představa politiky byla na hony vzdálená radikálnímu étosu, který ve stejné době vládnul v kritické teorii. Zatímco například Adorno s Horkheimerem obviňovali osvícenského ducha a rozum z holokaustu a rozpoutání všech dalších běsů 20. století, Habermas v této racionalistické tradici dodnes spatřuje záruku proti etnickým čistkám, rasismu a dalším formám kolektivní nenávisti a násilí. Není divu, že Habermas si mnohem víc než s módními proudy francouzské filozofie rozumí s americkými liberály a jejich představami o radikální občanské demokracii doprovázené úctou k ústavní vládě práva. Habermasovo dílo se ostatně vždy vyznačovalo obdivuhodnou stálostí základních témat, jako jsou občanská společnost a veřejnost, stát blahobytu a krize jeho legitimity, ústavní demokracie, lidská práva nebo neschopnost národního státu čelit tlakům globalizace. Globální úkoly lidstva Nikomu se nepodařilo tak přesvědčivě jako Habermasovi popsat úkoly evropské politiky jako globální úkoly lidstva, na které je třeba hledat univerzálně platná, racionálně vyargumentovaná a přijatelná řešení. V době globálních krizí nezbývá času na postmoderní flirtování s relativismem, je třeba nalézt „společný jazyk lidstva“. Také proto si audienci u Habermase vyprošují politici z celého světa a papež s ním diskutuje o morálních problémech současné civilizace.
Celoživotní dílo a veřejná angažovanost Jürgena Habermase ukazují, že evropské politické spory se mimo jiné odehrávají i jako spory o hodnoty a o to, jak Evropané chtějí sami sebe vidět a jakou společnou identitu si pro sebe chtějí vybudovat. A skutečnost, že evropské ani národní politické elity dnes na takových sporech zcela samozřejmě staví své programy, jen ilustruje pokročilost evropské integrace. Zároveň ale dokumentuje i její nesamozřejmost, zvratitelnost a zranitelnost vůči démonům evropské nacionální minulosti, před kterými Habermas varuje a kteří o sobě dali tak výrazně vědět například během posledních voleb do Evropského parlamentu.
***
Habermas razí myšlenku tzv. komunikativního rozumu, podle které jenom zcela svobodná veřejná rozprava a mocensky nezmanipulované kolektivní rozhodování občanů mohou zaručit legitimitu demokratických institucí
Jürgen Habermas
Německý filozof a sociolog, který vychází z tzv. Frankfurtské školy, se narodil 18. června 1929 v Düsseldorfu. S jedním z nejznámějších myslitelů současnosti rádi rozmlouvají významní veřejní činitelé z celého světa. Na fotografii z ledna 2004 Habermas naslouchá současnému papeži Benediktu XVI. ještě jako kardinálu Josephu Ratzingerovi.
O autorovi| Jiří Přibáň, právník a VŠ pedagog
