Asi jsem před zítřejší volbou prezidenta nervózní, jako bych ho měl sám vybírat. Jinak nad tou nešikovnou „jedovatou větičkou“ mávnu rukou. Jenže mně fakt vadí, když se z neznalosti či ze snobismu bagatelizuje dobrá práce, což se týká jakýchkoliv kandidátů na cokoliv.
V pátečním magazínu LN mě totiž velice nemile překvapil Zdeněk Müller, arabista, který žije v Paříži. V článku Asterix a úpadek jedné kultury se pokusil zamyslet nad tím, jak je kultura „země galského kohouta“, řečeno s nenápaditým sportovním komentátorem, přijímána též v Česku. „A knihy? Ani v našem literárním překládání z francouzštiny, které má velkou tradici, to nijak moc nezáří. Figuruje tam, když si nedělám nárok na úplnost, něco z Michela Houellebecqa, Daniela Pennaca... nedávno dětská kniha Timothéea de Fombellea a ,comics‘ Marjane Satrapiové.“ Pozoruhodný názor muže, který prozrazuje, že na otázku, koho by ze současné francouzské literatury doporučil, vysouká leda jména Houellebecq, Pennac, Sollers. Nevědomost hříchu učinila, Müller si dělá šprťouchlata nebo to přehnal s absintem.
Já naopak soudím, že „v našem literárním překládání z francouzštiny“ to září jedna radost a ze široké nabídky si můžeme učinit poměrně přesný obrázek o pestrosti tamní prozaické scény. Snad nechtěně Müller svou humpoláckou formulací urazil především výtečné překladatele, ať se jmenují Jarmila Fialová, Alena Bláhová, Drahoslava Janderová, Jovanka Šotolová, Anna Kareninová, Danuše Navrátilová, Tomáš Kybal, Kateřina Vinšová, Alan a Helena Beguivinovi, Alexandra Pflimpflová, Oldřich Kalfiřt, Patrik Ouředník, Michal Novotný, Mirka Ševčíková nebo Vlasta Dufková. Právě díky nim a nakladatelstvím jako Garamond, Dauphin, Mladá fronta, Havran, Jota, Jitro, Sefer, Odeon či Atlantis lze získat přehled. Nebo tyto firmy vydávají leporela, pane Müllere?
Ano, největší odezvu zde zaznamenal Michel Houellebecq a ve vánoční anketě LN o Knihu roku jeho Elementární částice a Možnost ostrova dostaly dohromady devět hlasů, ale na pultech máme i plno dalších autorů. Bez ironie doporučuji Zdeňku Müllerovi Gutenbergovu Francouzskou čítanku, z níž zjistí, že jsme nedávno mohli poznat kvalitní spisovatele, kteří se zovou Jean Echenoz, Pascal Quignard, Sylvie Germainová, Camille Laurensová, Jean-Paul Dubois, Andrei Makine, Yasmina Reza a Antoine Volodine. S dovolením sem řadím i mou oblíbenou snovatelku detektivek, jež publikuje pod pseudonymem Fred Vargas.
K významným francouzsky píšícím tvůrcům přidám Belgičana JeanaPhilippa Toussainta, od něhož tu vyšlo pět knížek včetně posledního brilantního „nepříběhového“ románu Utíkat. A úpím, že neustále přibývají nová jména jako ředitel Centra pro jidiš kulturu Gilles Rosier, jemuž Host loni vytiskl Lásku bez odporu, skvělou tragigrotesku z okupované Francie. Mezery jsou. Zatím třeba neznáme Littellovy Blahosklonné, obdařené předloni Goncourtovou cenou. Psal o nich tehdy v Respektu Jaroslav Formánek, jiný Čech v Paříži, který má však pro změnu na dobré knížky „od Seiny“ nos.
***
Fakt mi vadí, když se z neznalosti či ze snobismu bagatelizuje dobrá práce, což se týká jakýchkoliv kandidátů na cokoliv
