Harlene Andersonová nabízí psychoterapii založenou na dialogu „zde a nyní“: nová, zdravější podoba jedince i jeho vnitřní prožívání vznikají přímo během terapeutického rozhovoru, na místě se tvoří vždy znovu a jinak, skrze jazyk, dialog. Ve prospěch přítomnosti autorka poněkud pomíjí minulý jedincův příběh: údajně není třeba pátrat po patologii, po kořenech.
Terapeut by se měl odklonit od diagnózy, od výčtu poruch, měl by především spolupracovat se zdravou částí klientovy osobnosti, k pacientovi by měl přistoupit nikoli jakožto expert s hotovým porozuměním, ale jako ten, kdo se vše dozvídá přímo na místě. Tuto metodu označuje autorka jako spolupráci různých jazykových systémů: každý účastník vstupuje se svým vlastním jazykovým projevem, se svou vlastní volbou slov a jejich významů a v dialogu pak vznikají nové významy a spolu s nimi i nové podoby účastníků.
Pojetí Harlene Andersonové je částečně nové a inspirativní, částečně vychází z přístupů už zkoumaných. Nesouhlas budí její zaujetí polemické - jako by nad klinickou zkušeností vítězila ideologie: dosavadní základy psychoterapie autorka kritizuje jakožto patriarchální, hlásí se k postmoderním východiskům feministickým a pomíjí některé fungující terapeutické přístupy. Zejména (ve shodě s titulem tohoto textu) si nevšímá vztahu, a dokonce ani rozporu mezi mluveným slovem a projevem mimoslovním. Jazyk, slova, dialog, na nichž Harlene Andersonová staví svoji metodu, vyjadřují schopnost člověka reflektovat svět i sebe sama vědomě. Avšak před jazykem a vedle jazyka existuje i oblast prožívání beze slov, ta zůstává často pod prahem vědomí nebo upadá v zapomnění, a přesto ovlivňuje pocity jedince i to, jak jej vnímají druzí. Projevuje se jako řeč těla (smích, pláč), prajazyk, archaický hlas nevědomí. Zájem o tyto věci tvoří součást psychoterapie. Tato oblast však zůstává mimo zájem autorky.
Podle Harlene Andersonové zakotvení člověka ve vlastním těle i ve vlastní minulosti není podstatné ani důležité; jako by člověk sebe a svůj příběh tvořil a měnil vždy znovu spolu s partnery dialogů; jako kdyby lidská subjektivita, duše, self... byly jen snadno proměnlivé sociální konstrukty. Takový jedinec by (teoreticky) mohl být snadno přístupný jednorázové terapii či „terapii“, ale právě tak i sociální demagogii...
Poměrně rozsáhlá kniha stojí terapeutovi za velmi kritickou aplikaci některých technik a zájemci za přečtení. Zasvěcenou kritikou ji uvádí David Skorunka, ke srozumitelnosti přispívá dobrý překlad.
LITERATURA FAKTU VYŠLO ČESKY Konverzace, jazyk a jejich možnosti
Harlene Anderson V překladu Pavla Nepustila vydalo nakladatelství NC Publishing, Brno 2009. 235 stran.
