Už i Barack Obama musel přestat popírat to, co v posledních měsících postupně akceptovali všichni: že situace v Iráku se v posledním roce výrazně zlepšila a lví podíl na tom má strategie známá jako „navýšení“ (surge), spojená se jménem generála Davida Petraeuse.
Když prezident Bush v lednu 2007 plán prezentoval, odpor byl vehementní. Barack Obama prohlásil, že plán situaci ještě zhorší, jeho současný viceprezidentský kandidát, senátor Joe Biden, ho označil za tragickou chybu. Snad nejlepším měřítkem Petraeusova úspěchu je, že Irák se téměř vytratil z amerických médií. Na jaře 2007 zabíraly zprávy odtamtud okolo 25 procent času hlavních televizních zpráv, o rok později to bylo jen 1 až 3 procenta. Málo mrtvých, málo zpráv.
Vycvičit a odejít? To není cesta! V roce 2006 měli Američané v Iráku poslední šanci. Země upadala do občanské války. Tzv. irácká studijní skupina, sbor zahraničněpolitických expertů z obou politických stran, doporučila v podstatě přiznat porážku, stáhnout se z Iráku a plédovat u sousedních zemí, aby ho pomohly stabilizovat. Vojenské řešení neexistuje, opakovali všichni. Strategii navýšení vymyslela a prosadila neformální skupina expertů, politiků a Bushových poradců působících mimo oficiální procedury. Skeptický vůči ní byl i Pentagon a nejvyšší velení armády.
Dosavadní americká strategie byla shrnována do hesla „vycvičit a odejít“. Američtí vojáci neměli působit jako okupanti, měli zanechávat „malý otisk“. Bezpečnost a stabilitu si mohou zajistit jedině Iráčané sami, znělo zdůvodnění. Role Američanů má spočívat ve vybudování nových iráckých bezpečnostních složek a v cílených zásazích proti teroristům. Zní to logicky. Co na tom bylo špatně? Američtí vojáci zůstávali na svých opevněných základnách a Irák se mezitím rozpadal. Představa, že stačí svrhnout Saddáma, uspořádat svobodné volby a země se vrátí k normálu (mimochodem zdůvodňovaná právě zkušeností pádu komunismu v Evropě) se ukázala naivní.
Generál Petraeus měl při dobývání Iráku v roce 2003 na starosti Mosul a už tehdy tam postupoval trochu jinak. Zatímco šéf okupační administrativy Bremer rozpustil iráckou armádu, Petraeus se pravidelně scházel na čaj se skupinou iráckých penzionovaných generálů. Když Bremerova administrativa „vylustrovala“ členy strany BAAS z práce ve státním sektoru, Petraeus zařídil výjimku pro profesory místní univerzity. Staral se o místní infrastrukturu a ekonomiku. Takhle ovšem nepostupovali všichni; americká armáda se na takovouto policejněadministrativní roli záměrně nepřipravovala. Nejvyšším místům trvalo dlouho, než uznala, že v Iráku mají co dělat s povstáním, a začala na ně adekvátně reagovat.
Právě Petraeus byl hlavním autorem revidovaného armádního manuálu pro boj s povstalci. Z něj vyplýval úplně jiný způsob boje. Vztah mezi bezpečností a politikou nahlížel opačně: Američané musí zajistit bezpečnost, protože bez ní se irácká politika nepohne. A tu nezajistí taktikou „malého otisku“, nýbrž naopak tím, že vyjdou ze svých základen a budou mezi lidmi. Zpočátku to samozřejmě znamenalo vyšší ztráty. Ale, jak stojí v Petraeusově manuálu, „někdy platí, že čím víc chráníte své síly, tím méně jste v bezpečí“. Bez důvěry místních lidí by vojáci nikdy nezískali informace o skutečném nepříteli. A jestliže Al Kajda v Iráku před invazí navzdory tvrzením americké vlády nebyla, teď tam byla.
Jeden lživý inzerát už stačil Dalším Petraeusovým šťastným tahem bylo, že dokázal využít tzv. anbarského probuzení. Vůdci sunnitských kmenů v provincii Anbar původně poskytovali útočiště domácím povstalcům i Al Kajdě, ale její brutalita se jim teď začala zajídat. Zjistili, že mír je lepší pro byznys, jak to popsal novinář Michael Yon: „Povstání v Anbaru začalo jako praktická aliance místních šejků, povstalců a Al Kajdy, kteří měli všichni své důvody pro to, aby byli proti Američanům. Naši druhou šanci jsme dostali v momentě, kdy začalo být jasné, že pro všechny kromě Al Kajdy bude výhodnější spolupracovat s koalicí.“ Petraeus nepopírá, že válka nemá vojenské řešení. Vždyť to, co dělá - vyjednávání, budování aliancí, smiřování nepřátel, poskytování výhod - je do značné míry politika.
Jestliže samotné rozhodnutí jít do Iráku ukazuje, jak nebezpečná může být americká naivita, plán navýšení pro změnu demonstruje americkou schopnost nevzdávat se, poučit se, být ochoten opustit postupy, které nefungují, a hlavně nikdy, za žádných okolností nepřistupovat na to, že něco nejde.
Mluvit o vítězství je předčasné -ostatně Petraeus teď bude mít na starosti i Afghánistán, kde je dnes situace horší než v Iráku. Ale nikdo by si dnes už netroufl nazvat Petraeuse „general Betray Us“, generálem, který nás zradí, jako to udělala radikální organizace MoveOn v inzerátu v New York Times v září 2007. A kdyby to náhodou udělala, New York Times by jí už asi podruhé nedal na inzerát slevu.
***
David Petraeus
Americký generál, velitel mnohonárodních sil v Iráku od 26. 1. 2007 do 15. 9. 2008. Narodil se 7. listopadu 1952, jeho matka byla Američanka, otec nizozemský námořní kapitán, který emigroval do USA na počátku 2. světové války. Petraeus absolvoval vojenskou akademii ve West Pointu v roce 1974, před koncem vietnamské války, a proto ve Vietnamu nesloužil. V osmdesátých letech získal doktorát z mezinárodních vztahů na univerzitě v Princetonu. Vyučoval mimo jiné ve West Pointu. Už jako velitel praporu byl v roce 1991 při ostrých střelbách nešťastnou náhodou postřelen do hrudníku. V letech 1997-1999 pracoval v Pentagonu. Je ženatý, s manželkou Holly má dceru Annu a syna Stephena.
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
