Čtvrtek 20. června 2024, svátek má Květa
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Havel píše z vězení aneb Dárek k narozeninám

Česko

Před dvaceti lety vyšla v inzertní příloze Rudého práva gratulace jistému Ferdinandu Vaňkovi. Z nenápadné události se pak stal pěkný zvyk.

Je vždycky trochu podezřelé, když se právě v pravý čas objeví „náhodou“ nějaké „neznámé“ dokumenty, které, jak se v novinách píše, „má redakce k dispozici“. V sobotní MF Dnes vyšel na první straně titulek poutající dlouhý článek, kterým zřejmě redaktoři chtěli popřát k dnešním třiasedmdesátým narozeninám Václavu Havlovi. Jako zvláštní prezent pro něj připravili dva „neznámé Havlovy dopisy“, které se náhle našly - ve skutečnosti jim je dal historik Petr Blažek, což je další pěkný důkaz spolupráce historiků s hromadnými sdělovacími prostředky.

Po vzoru starých vtipů, které začínají: mám pro vás dvě zprávy, jednu špatnou (na poušti je jen velbloudí trus) a druhou dobrou (je ho tam hodně), seznamuje článek se dvěma Havlovými „dopisy“ z vězení, z nichž ten první ho odhaluje jako poněkud zbabělce, ten druhý to vyrovnává a vrací ho do normálu opět jako hrdinu. V tom prvním, z dubna 1977, prý „překvapivě nabízel věznitelům ústupek“, ve druhém, z roku 1979, se „tvrdě postavil proti režimu“. Je to tedy jakási story o Havlově zakolísání a opětném napřímení, které je podáváno jako objev, jako cosi do té doby neznámého a aktérem, tedy Václavem Havlem, snad utajovaného.

Věc kauzality Na tom, že během svého prvního věznění učinil Václav Havel jistý „ústupek“ a že nabídl dočasný kompromis s mocí, či lépe řečeno se svými vězniteli, však nic nového není. Naopak se k této epizodě - pro něj jistěže významné - vracel po celá osmdesátá léta až obsedantně, a kdo jeho texty z té doby trochu zná, to dobře ví. O své situaci, kterou považoval za „zoufalou“ mluví nejen v Hvížďalově Dálkovém výslechu, ale i v textech, které souvisí se vznikem hry Pokoušení (podzim 1985), která je v tomto ohledu klíčová a bez roku 1977 by asi nevznikla. V rozhovoru s přáteli v roce 1986 o svém věznění říká: „To vězení pro mě z mnoha důvodů mělo obzvlášť strastiplný průběh a na jeho konci jsem prožíval zvláštní chvíle, kdy jsem se cítil téměř fyziologicky pokoušen ďáblem: zaplétal mne do svých sítí prostřednictvím vyšetřovatelů, obhájců a všech lidí, s nimiž jsem tam komunikoval.“ Havel nikdy nepopíral, že na konci tohoto „zaplétání“ napíše dopis, ve kterém oznámí, že rezignuje na další polickou aktivitu a bude se věnovat pouze psaní. Důležité jsou okolnosti: Havel je ve vězení poprvé, je mu čtyřicet jedna, deset let je zakázaný, věznitelům se ho podaří přesvědčit, že Charta 77, kterou krátce před svým zatčením uvedl v činnost (formálně byl zadržen za „poškozování zájmu republiky v zahraničí“: poslal do Kanady paměti dr. Vladimíra Krajiny), je po masivní kampani (ta k němu jistě dolehla, o to se postarali) rozprášena, že jeho přátelé rezignovali též, profesor Patočka umírá po celodenních výsleších, věc opozice je na dlouho ztracena. Dá se tomu říct „kapitulace“?

MF Dnes píše: „Komunisté ho pak skutečně pustili na svobodu a Havel se vzdal funkce mluvčího.“ Kauzalita je však právě opačná: Havel se ve vězení vzdal funkce mluvčího, načež ho komunisté pustili na čas z vězení (s tou svobodou by bylo lépe být opatrný). Autor článku už nepíše, co bylo dál: Havel rychle zjišťuje skutečný stav věcí: že přes silnou represi Charta pokračuje v činnosti, že se k ní přidávají další lidé, byť to jsou jen jednotlivci. A je mu jasné, že věznitelé jej podvedli. Vrací se tedy k „podvratné činnosti“, na jaře 1978 spoluzakládá VONS (pro mladší: Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných), za což je už za rok znovu uvězněn. V listopadu 1978 se opět stává mluvčím Charty 77. V květnu 1979 je znovu zatčen. Během svého druhého, skoro pětiletého věznění promýšlí hru na faustovské téma, Pokoušení.

Čest jeho práci!

Článek v MF Dnes končí zmínkou o Havlově propuštění v roce 1983 „kvůli těžkému zápalu plic“. Historik Blažek říká: „Obávali se dalšího zhoršení stavu, případně smrti. To by samozřejmě vyvolalo vlnu odporu.“ I s tou „samozřejmostí“ by asi bylo lepší být opatrný. Lze mít za to, že se Husákův režim bál především mezinárodní ostudy. S „vlnou odporu“ mohl být v tehdejším Československu docela klidný. Na to byl náš lid až příliš statečný...

A ještě jednu poznámku: součástí článku je poznámka o slavné gratulaci jistému Ferdinandu Vaňkovi z Malého Hrádku, která vyšla s Havlovou tváří v Rudém právu 5. 10. 1989. Vyjadřuje se tam k němu kdekdo, ale autor toho skvostného nápadu uveden není: tak tedy Petr Rýgr z Přibyslavi u Nového Města nad Metují. Obyčejný člověk, který měl vtip a odvahu. Čest jeho i Vaňkově práci!

Autor: