Základním pocitem nové inscenace Ibsenovy Hedy Gablerové v režii Daniela Špinara je prázdno a nuda. Květiny, které naplňují salon, mají nádech krematoria a stopy Hedina života jsou střevíčky, které uchovává v krabici.
Režisér Daniel Špinar ve spolupráci s dramaturgyní Martinou Kinskou Ibsenův text výrazně zeštíhluje a jazykově lehce aktualizuje. Zbavuje ho dobové podmíněnosti, ale nedeformuje ho. Zajímají jej především vztahy a pocity postav, a to do té míry, že eliminuje společenskou rovinu hry. Mizí motiv Hediny závislosti na otci, po němž zdědila své zbraně, i to, že se provdala pod svou úroveň. Posiluje se naopak téma otázek po smyslu života, který najednou nenaplňuje ani materiální zabezpečení (vysněná vila), ani postavení (manželova profesura). A dokonce ani očekávané dítě. Všechno, co se zdálo tak jasné a patřičné, se problematizuje. Vstupuje sem prázdno a nuda. Květiny, které naplňují salon, mají nádech krematoria. V intimní atmosféře probíhají traumatizující procesy, které vedou k tragickému konci. Mimochodem, proč je scéna vykrytá stejnou dvojitou tapetou norských fjordů, moc jasné není. Zvláště když její třetí verze visí ještě na stěně jako obraz. Příroda zde roli nehraje, o umělosti prostředí to snad svědčit nemá a sevřenost komorního prostoru se tak jen ruší. Naopak horní „zahrádka“, kterou sem vniká doktor Brack, působí trochu popisně a nadbytečně. Určité groteskní momenty, které její využívání přináší, nejsou nijak originální a v inscenaci se v tomto směru objevují okamžiky mnohem výmluvnější. Například absurdní „společenské“ setkání milostného několikaúhelníku.
Zdařilou ruku proti tomu měla Linda Boráros při tvorbě kostýmů, které představují neutrální civil odkazující někam do poslední třetiny dvacátého století. Hediny černé šaty s obnaženými zády tu vypadají proti praktičnosti ostatních výstředně, stejně jako extravagantní střevíčky. Má jich plnou krabici, jsou to stopy jejího života. Do jaké míry jsou ovšem také konkrétním symbolem, zůstává skryto v režisérově imaginaci.
Vědomý herecký minimalismus Jany Strykové Kdo je Heda ve Špinarově inscenaci? Dívčí portrét na programu směřuje k ženě-dítěti. Jana Stryková ji však nijak dětsky nehraje. Ale také nijak zvlášť dramaticky. Působí spíše introvertně, vůbec velkých emocí a vášní je tady málo, spíše převládá ubíjející nicota. Strykové Heda před ní utíká k romantizující iluzi, která ale nevydrží nápor reality. Její pocit nadřazenosti se časem drolí, snad jsou její hry někdy i kruté, například když si z Bracka udělá střelnici, ale dokáže vzbudit divákův soucit a pochopení. Výkon Strykové se stylem blíží k Špinarově inscenaci Anglické milenky. Vědomý herecký minimalismus je pro interpretaci textu, kde se dlouho nic dramatického neděje, velmi výhodný. Zvýrazňuje totiž nehybnou atmosféru dusivé prázdnoty, která hrdinku pohlcuje. Originálně je motivován důvod, proč Heda zničí rukopis díla bývalého milence. Původně ho chce Eilertovi, který se domnívá, že ho ztratil, dát. Rozmyslí si to až ve chvíli, kdy pochopí, že jeho neexistence znamená konec Eilertova vztahu s paní Elvstedovou. Chtěla by vrátit to, co mezi nimi bylo, ale s tím Eilertem z minulosti, ne s tím, který se objeví teď. Dává mu do ruky zbraň, riskuje všechno. Když se pak ocitá vydaná na milost a nemilost doktoru Brackovi, dobrovolně volí sebevraždu. Možná její potřeba svobody a nezávislosti mohla být markantnější, takhle nepůsobí její zásadní rozhodnutí úplně čitelně. Luboš P. Veselý totiž hraje Bracka trochu jako rodinného komika a oddaného přítele, který je vždy po ruce. Přesto je v něm cítit stín potměšilosti a pobavenosti, s níž rodinu pozoruje. Je obratným manipulátorem, který dosáhne vždycky svého a nemusí ani zvýšit hlas. Tím více toho musí odehrát v rozhodující chvíli představitelka Hedy.
Do role hrdinčina osudového muže Eilerta obsadil Špinar hostujícího Martina Pechláta. Ten vstupuje do Hediny domácnosti jako nový člověk, energický, suverénní, charismatický, hned ovládne celý prostor. Jak málo či pro někoho mnoho stačí k tomu, aby se celá ta dokonale vybudovaná vnitřní stavba zhroutila. Také pro něj je Heda osudová žena, chce se jí zcela zmocnit, proto sahá téměř ke znásilnění. Jeho vztah k paní Elvstedové je praktický, poklidný, potřebuje ji a má ji rád.
Eva Leimbergerová ji také hraje jako oddanou ženu, která nemá Hedinu oslnivost a ducha, ale tím, že trefně karikovanou slepici režisér udělal z Juliany Tesmanové (přesná Apolena Veldová), není tak pitomoučká, jak se obvykle interpretuje. Proti Hedě naopak dává své city až naivně najevo, ostatně právě jí patří v inscenaci dva opravdu velké emocionální výstupy. Dobře se uvedl také David Punčochář -nová posila souboru - jako Hedin manžel Tesman, trochu šantalózní, nepatřičně aktivní a lehce omezený vlastním sebeuspokojením. Má všechno tak skvěle naplánované, že si snad ani nevšimne, když zazní Hedin výstřel a promění všechny plány v trosky.
***
Henrik Ibsen:
Heda Gablerová
Překlad: František Fröhlich
Režie a úprava: Daniel Špinar
Scéna: Iva Němcová
Kostýmy: Linda Boráros
Švandovo divadlo, premiéra 27. 2.
