Není dne, abychom se ze zpráv nedozvěděli o korupci a špatném hospodaření ve zdravotnictví. Tu jde o podezřelý nákup předražených přístrojů, tu zas o úplatky lékařům ze strany farmaceutických firem. Nejeden z nezdravých jevů ve zdravotnictví je kriminálního rázu, ať už za ním byla nedbalost nebo úmysl. Lidé odvádějí značnou část svých příjmů na zdravotní pojištění. Nikdo přitom netuší, co se s jeho penězi děje poté, kdy mu byly odečteny z platu. Přesto se teď ocitá v pozici rukojmího. Vláda musí zaplatit výkupné formou vyšších platů lékařům, ačkoli ani sebevyšší platy systémově nic neřeší!
Od zániku rakousko-uherské monarchie se přes naši vlast přehnalo mnoho režimů, ale nevzpomínám si na žádný, za něhož by lékaři stávkovali, nebo dokonce vyhrožovali vládě, že nechají pacienty na pospas osudu, pokud nedostanou přidáno. Jako by skládali Hippokratovu přísahu jen kvůli penězům. Ano, v západní Evropě by byli lépe placeni, ale to všichni!
Zvýšení platů lékařům považuji za stejnou záplatu zdravotního systému, jako bylo Julínkovo zavedení poplatků. I když se to zdá být protichůdné – platy peníze ze státní kasy odebírají, poplatky je tam přinášejí – obojí svědčí o vážné krizi resortu. Prsty na obou rukou by mi nestačily, kdybych chtěla spočítat, kolik ministrů zdravotnictví se u nás od roku 1989 vystřídalo. A každý skloňuje slovo reforma ve všech pádech. Předpokládám-li, že každý z ministrů se o ni poctivě pokusil, musel už z toho vzniknout pořádný spisový materiál. Třeba ty pokusy dřímají někde v archivu a čekají, až je někdo seriózně prostuduje, vyřadí, co se neosvědčilo, a z ostatního sestaví když ne přímo reformu, tak aspoň seznam priorit a strategický plán k jejímu vytvoření. Nebo se bude opět začínat od nuly? Není to vina Nečasovy vlády, ale všech předchozích vlád, které nechaly věci dojít tak daleko. Po celý svůj produktivní život jsem v Česku platila zdravotní pojištění. Nevím, kam ty moje peníze přišly, ale jsem ráda, že na stará kolena, kdy lékařskou péči opravdu potřebuji, žiju ve Francii. Zdravotní karta EU mi tu platí. Prodělala jsem těžkou operaci a nikde, na žádném z četných vyšetření jsem se necítila jinak než jako člověk, dokonce jako dáma. Snad tu absolvují nějaká speciální psychologická školení, ale lékaři i všechen zdravotnický personál se k pacientům chovají jako k váženým členům rodiny. V Čechách je pacient většinou v podřízeném postavení, nezřídka v roli prosebníka. A teď má být ještě ke všemu rukojmí?
O autorovi| Marta Davouze, publicistka
