Před týdnem byla zde vyslovena domněnka, že skrze Havlovy hry a jejich peripetie můžeme občas zahlédnout i sami sebe. Kdo by se nadál, jak rychle dojdou tato slova naplnění.
V případě Odcházení zdá se, že kupodivu větší část našeho divadelního dvorku souhlasí, že věc se zdařila. Rychle se orientující tudíž pochopili, že se výborně zviditelní, když budou proti a zaujmou pózu spravedlivého hledače skutečných pravd. Ukážou tak, že nejsou ustrašeni, řízně umí zkritizovat i Havla a před režisérem také nepadnou na zadek. Opravdu není povinné adorovat autora ani režiséra, ale když kritizovat, tak důsledně a s argumenty. Na obálce Týdne se skví, že Jiří Peňás nabízí střízlivý pohled, což lze vyložit pouze jedním směrem - redakce sugeruje čtenářům, že dosud recenze předváděly jen hysterický entuziasmus. Osobně mi přišlo, že přesně tak, ale s opačným znaménkem, autor píše: nechává se unášet antipatiemi vůči Radokově režijní poetice, což už předvedl při hodnocení jeho Kafky na Zábradlí. Především ale píše, že inscenace je a) dokonalá a patří jí označení událost sezony a za b) režijně pomýlená a kromě jednoho výkonu herecky mizerná. V té chválivé části jeho recenze podle vzoru chytré horákyně si také můžeme přečíst, že režie je propracovaná, dění na scéně plyne rychle a beze švů. Škoda jen, že nepoznal, čím je inscenace hodně zajímavá - právě tím, jak jsou na ní švy vidět, ale to by si musel dát tu práci a víc přemýšlet o různých způsobech zacházení s divadelní iluzí. Když pak píše o patetickém závěru inscenace, vypadá to, že mu nejde o nic jiného než se vymezit. To, že režie posílá celou menažerii do háje rovnou výtahem, naopak jiným připadá jako skvělá ironie. A už vůbec nechápu, že týž autor před časem vážně chválil gejzír plytkosti v podobě nové hry Pavla Kohouta Malá hudba moci a liboval si i v nastudování Národního divadla.
Nezklamal ani Vladimír Mikulka z Divadelních novin. V den premiéry v televizi si mohl roztrhnout ústa, jak je Havlova hra mizerná. Předvedl však jen povrchní soudy, z čehož ho bez obtíží usvědčil jeho oponent Vladimír Just. Korunu všemu pak nasadil Petr Fischer v Hospodářských novinách, když ve snaze být první porušil nepsané pravidlo, že před premiérou se nic nerecenzuje. Ani generálka. A tak klobouk dolů před dramatikem Karlem Steigerwaldem, jenž složil hold kolegově nové hře bez špetky závisti a ješitnosti. Brilantně vyhmátl to, v čem je Odcházení nové a nezaměnitelné. Hledačům hnid lze doporučit, aby zkoumali souvislosti a současný stav dramatiky i inscenační praxe. Odcházení v tomto kontextu vysoce ční a určitě patří k tomu nejlepšímu, co se za osmnáct polistopadových let na naše jeviště dostalo. A to včetně režie.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
