Švandovo divadlo ke spolupráci na inscenaci Dorotka přizvalo čerstvého absolventa DAMU, režiséra Štěpána Pácla, a dva začínající herce. Přesto Dorotka nemá parametry pouhého generačního představení, její téma se úzce dotýká každého, kdo se ptá, pochybuje a hledá.
Příběh dvou sester, které po smrti otce zůstávají osamělými majitelkami hospody, kam nikdo nechodí, jen věčně opilý farář a rádoby zpěvák, podnájemník Kryštof, je na první pohled docela prostý. Starší Adéle utíká život pod rukama, realizuje se vlastně jen „výchovou“ mladší Dorotky a návštěvami kostela. Dorotka ve svých šestnácti letech právě prochází buřičským obdobím, kdy zpochybňuje všechno, co dosud vytvářelo její malý svět. Ve skutečnosti však prožívá období hledání, kdy odmítá nechat se formovat Adélou, stereotypy dívčí domácnosti i vírou.
Vichřice, jež strhne střechu kostela, rozmetá i představy, sny a iluze. Ale nejde o pouhou destrukci. Frydrychové nehrdinští hrdinové dojdou k poznání, které neobsahuje laciné řešení, i když Dorotčino v závěru nalezené „nebe“ může působit trochu naivně. Frydrychová ale vlastně i přes množství symbolů postupuje přímočaře a patří to dokonce ke specifice jejího textu. I když divák nerozšifruje všechno, co je za zdánlivou jednoduchostí příběhu skryto, nic se nestane. Opravdu asi málokdo se bude zamýšlet nad jménem Dorotka v souvislosti s mučednicí svatou Dorotou nebo nad magickým číslem sedm. Rozhodně ale nepřehlédne rybník, vítr, krvácející strom nebo hvězdné nebe. Ty jsou prostředkem, jak vyjádřit téma osamělosti, vzdálenosti, odcizenosti a zároveň ho přitom zasadit do konkrétní reality zmírající vesnice.
Frydrychová v Dorotce rozhodně nejde v souladu s módními trendy. Ostatně ve které hře by se tak výrazně proklamovala potřeba víry, jež se ovšem nutně nemusí vztahovat jen k náboženství, a dokonce může být někdy pro okolí i docela směšná. Viz třeba Kryštofovy teze o víře v lásku. Autorka se nebojí emoce, dokonce často právě na ní text staví. A i když si život svých hrdinů ani trochu neidealizuje, nezbavuje je naděje. Možná nabízí východisko, které působí příliš jednoduše, ale je to výsledek jejího autorského vidění.
V tom, jak důsledně s tématem pracuje, se také odlišuje od mnoha svých generačních souputníků. Navíc dokáže vytvořit drama naprosto současné. Kromě pevně uchopeného tématu na tom má svůj podíl i originální jazyk. Dialog někdy připomíná sled vět bez interpunkcí, které jsou opakovaně vrhány, opakovány a násobeny, takže samy o sobě svazují motivické předivo hry. Frydrychové Dorotka tak vědomě osciluje na pomezí psychologického, zdánlivě realistického, a přitom zvláštně stylizovaného dramatu, které zřejmě velmi konvenuje i režijnímu typu Štěpána Pácla.
Sázka na mládí se vyplatila Pácl především dokázal dokonale využít prostor smíchovského studia. Zaplnil ho kovovými skříněmi, které slouží jako nejnutnější nábytek, ale zároveň se proměňují vždy podle daného prostředí. V pozadí na lavičkách zůstávají ti, kdo zrovna nehrají, za nimi se zvedá oblouk kostelního okna. Zbylí aktéři tak v jakémsi druhém plánu dotvářejí primární scénické dění.
Pácl v jednotlivých situacích spojuje psychologii s pohybem, herci tak vyjadřují své pocity, vztahy a stavy. Skrývají se ve skříních, šplhají na ně, kácejí je, přeskupují. Bez spojení s kulisou nebo rekvizitou jsou však některé pohybové kreace trochu samoúčelné, nebo možná jen zatím působí mechanicky.
Nejlépe se s nimi vyrovnává Zuzana Stavná j. h. v titulní roli, která se po rozpačitém začátku, kdy její frackovitá Dorotka zavání až šarží, rozehrává k velmi solidnímu výkonu. Dokáže spojit autenticitu se stylizovanými pasážemi, zvládá prudké střihy v psychice postavy, působí věrohodně v symbolických momentech. Dobře jí sekunduje Matouš Ruml j. h. v naivnějším, klukovském Markovi. Klára Pollertová Trojanová podává v Adéle mimořádně citlivý výkon, emocionálně silné jsou její scény, kdy prožívá bolestné zklamání z nenaplněného vztahu.
Možná až příliš komediální postavu vytváří Viktor Limr ze zpěváka Kryštofa. Jeho nečinnost, nerozhodnost, tlachání o lásce, neustálé utíkání k depresím jsou sice směšné, ale přesto je i v této postavě kousek tragiky. Jako ostatně v celé hře, která má v sobě poetičnost, nostalgii i komiku. To dobře vystihl Martin Sitta jako věčně opilý, nevěřící Farář, který postavil svou roli na prudkých změnách, mnoha groteskních prvcích i na poctivém hledání své vlastní víry.
Stejně důležité jako herecké výkony jsou tady hudba a především zvuky, které dotvářejí celkovou strukturu pozoruhodné, i když možná na pohled nenápadné inscenace.
***
HODNOCENÍ LN ***** Magdalena Frydrychová: Dorotka
Režie: Štěpán Pácl Scéna: Matěj Němeček Kostýmy: Magdalena Prousková Hudba a zvuk: Jaroslav Kořán Dramaturgie: Martina Kinská Švandovo divadlo, světová premiéra 1. března 2008
