Exil patří mezí určující dějinné zkušenosti statisíců Čechů minulého století. Lidé odcházeli do zahraničí v několika velkých vlnách a od roku 1948 proud uprchlíků před poměry doma nikdy úplně nevyschnul. Zdenek Slouka patří ke generaci exulantů, kteří odešli po „vítězném“ únoru.
Narodil se v Brně v rodině bývalého legionáře, studoval na gymnáziu, za války byl totálně nasazen a zároveň se účastnil odboje. Po válce začal studovat sociologii a současně se stal redaktorem brněnské redakce Lidových (Svobodných) novin, v nichž začínal jako reportér z procesů s nacistickými kolaboranty. Po komunistickém převratu se stal nepohodlným a spolu se svou ženou raději odešel do zahraničí. Z uprchlického tábora v Rakousku se dostal do Austrálie, kde se živil jako dělník a později knihovník, v roce 1952 se vrátil do Evropy a pracoval v Německu pro americkou zpravodajskou službu.
Roku 1954 byl přeložen do Washingtonu, světu špionů dal vale a další desetiletí působil jako redaktor Rádia Svobodná Evropa. Současně vystudoval na Columbijské univerzitě mezinárodní vztahy a od poloviny 60. do počátku 90. let působil jako profesor na několika amerických univerzitách. Od poloviny 90. let žije trvale v Praze.
Již toto na dřeň zkrácené curriculum vitae naznačuje, že autor má nač vzpomínat. Sloukovy paměti jsou navíc bez nadsázky mistrovsky napsané. Jejich osm set stran se čte jako napínavý román. Autor užívá řady beletristických postupů, popisované příhody výrazně pointuje, suverénně skicuje portréty řady významných osobností, které na své životní pouti potkal.
Jdi po skryté stopě patří mezi paměti sebezpytné. Autor začal psát s nadějí, že se mu při znovuprožití minulosti podaří najít odpověď na otázku, proč šel „právě touhle cestou, a ne jinou“. Exil přirovnává k tunelu, v němž jsou všechna životní rozhodnutí „vyhrocenější, mnohdy neodvolatelná, osudová“. Přerod exulanta v emigranta Zároveň je exil podle Slouky „stavem mysli a duše“. Zpočátku žije exulant hlavně myšlenkami na situaci doma a návrat, ale postupně je nucen integrovat se do společnosti, v níž zakotvil, a proti své vůli se stává emigrantem. Exil a emigrace nejsou nikdy čisté ideální typy, v mnohém se překrývají, ale, jak autor ukazuje, v uprchlické vlně roku 1948 převažovali exulanti, zatímco o dvacet let později již emigranti.
Slouka na závěr přiznává, že odpověď na svou hlavní otázku při psaní vzpomínek neobjevil. Různá vysvětlení toho, proč šel svou cestou, a ne jinou, sice našel, ale „nebyla dostatečná, vždy něco zůstávalo zastřeno, mimo dohled, v neviditelné krajině mysli a duše“. Čtenář se tím však asi nebude cítit ošizen, neboť dobře ví, že by sám na tuto otázku těžko hledal jasnou odpověď.
Zdenek Slouka: Jdi po skryté stopě.
Lidské kroky politickou krajinou exilu
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2008, 805 stran
Rozhovor se Zdenkem Sloukou čtěte v sobotu v příloze Orientace
