Literatura někdy předbíhá život. Vloni byl publikován český překlad knihy Puškinův knoflík italské autorky Sereny Vitale. Puškin, raněný po souboji se svým švagrem usilujícím o básníkovu manželku, je zde krátce před smrtí zachycen takto: „Jeho neštěstí začalo v roce 1836, kdy mu bylo 36 let a jeho ženě 24 (2 + 4 = 6); v šesté kapitole Oněgina je jakási předtucha jeho konce, a tak dále. Na smutné srovnání s Lenským pomýšlel sám umírající Puškin.“ Nezvroucní večer nikdy už „Zatímco Puškin nikdy nepřekročil hranice Ruska a v Evropě byl podle doložitelných zpráv nejdál v Pskově, Oněgin putuje světem už více než půldruhého století,“ píše anglista a rusista Stanislav Rubáš, jemuž nyní nakladatelství Host vydalo knihu Já píši vám s podtitulem Evžen Oněgin v českých překladech. Jak ale už naznačuje autorova erudice, nevěnuje se pouze těm českým.
K nejslavnějším jménům mezi překladateli Evžena Oněgina jistě patří Vladimir Nabokov. Ten vydal anglický překlad v rytmizované próze, doprovozený obsáhlým komentářem, v roce 1964. Vedle toho také podrobil silné kritice svého tehdejšího konkurenta Waltera Arndta, který zveřejnil překlad Evžena Oněgina o rok dříve. Ovšem ani Vladimir Nabokov se nezavděčil, a tak se ozývaly hlasy, že „zatímco jiné anglické překlady jsou určeny ke čtení, Nabokovův specifický může být pouze studován“. A úder romanopisci vrátil také potrefený Walter Arndt, který zhodnotil Nabokovův překlad jakožto „truchlivou rituální vraždu autora motivovanou nanejvýš neukojitelnou lexikální nekrofilií“.
Již v roce 1955 však Vladimir Nabokov v New Yorkeru publikoval oněginovský sonet, v němž se píše: „Ty červy, kterés tepal rýmy,/ Bůh zprostí vin, když odpustíš mi/ mou taktiku, ó Puškine./ Stvol tvého verše vedl mne/ až dolů ke kořenům. Z těch/ dal jsem pak vyrůst v cizí zemi/ novému stvolu, když jsem měnil/ v prózu tvůj román v sonetech -/ je plná trnů, ale může/ být proto příbuznou tvé růže.“
I v českém prostoru práce na překladu Evžena Oněgina inspirovala jeho autora k vlastním veršům: „Hle, ve dvou světech žil jsi ten rok, brachu./ Co na Oněgina jsi hledal rým,/ dvacátý věk, pln hlodavého strachu,/ tě prováděl svým podsvětím.“ A tohoto básníka-překladatele pak zachytil, také ve verších, Jaroslav Seifert: „On jediný byl celý muž,/ my byli chlapci skoro./ Nezvroucní večer nikdy už/ jak s tebou, drahý Horo!// Kdopak z nás ještě dokáže/ číst nad skleničkou vína/ až do svítání pasáže/ z Evžena Oněgina?“ Josef Hora překládal Evžena Oněgina k stému výročí Puškinova úmrtí a vyšel v roce 1937. První český překlad tohoto románu však vznikl již krátce po prvním vydání díla v originálu, tedy ve 30. letech 19. století.
Puškin začal psát první kapitolu Evžena Oněgina v roce 1823 v Kišiněvě, kde byl ve vyhnanství, a dokončil jej v roce 1830. Také Jan Evangelista Purkyně byl od roku 1823 ve „vyhnanství“. Po nezájmu v Praze získal místo na wroclawské univerzitě. A právě on je prvním českým překladatelem zlomků z Evžena Oněgina. Co se týče překládání, měl také pozoruhodnou teorii: „Němci, Italové i Maďaři se snaží na všech našich hranicích i uvnitř odnárodnit nám Slovanům lid i vyšší stavy. Snažme se tedy pomstít se jim za to šlechetnějším způsobem a přisvojit si vše, co oni vytvořili výtečného v oblasti duchovní.“ Kde měly být další sloky Jak rychle začal Purkyně Evžena Oněgina překládat, tak dlouho zas potom trvalo, než vznikl jeho český překlad kompletní. Až v roce 1860 ho zveřejnil Václav Čeněk Bendl. Román začal překládat v budějovickém bohosloveckém semináři a vydal jej u píseckého knihtiskaře jako součást třísvazkového souboru překladů Puškinových děl. Evžen Oněgin byl naštěstí ve svazku druhém. Ten třetí totiž už vyjít nemohl - kvůli tomu, že překladatel byl politicky podezřelý, podobně jako sám překládaný Puškin.
Bendl také upozorňoval čtenáře svého překladu na to, že za mezerovitost díla může ruská cenzura. K tomu Puškin poznamenal: „Vynechané sloky dávaly nejednou důvod k výtkám. Že jsou v Evženu Oněginovi sloky, které jsem buď nemohl, anebo nechtěl otisknout, to nesmí překvapovat. Ale jakmile jsou vynechány, přerušují souvislost vyprávění, a proto označujeme místo, kde měly být.“ Pro Václava Čeňka Bendla byl důležitým jazykovým zdrojem Máchův Máj. Máchovské stopy se držel rovněž zmíněný Hora, autor Máchovských variací.
Mezitím, na konci 19. století, však vyšel také velmi úspěšný překlad Václava Josefa Junga a Otokar Březina napsal, že jeho autorovi „nelze od milovníků češtiny dost poděkovat“. První české překlady Evžena Oněgina vznikaly ve Wroclawi a v bohosloveckém semináři. Také ten Jungův z konce 19. století měl exotické místo vzniku. Překladatel jej totiž vytvářel, „leže v husté trávě ve stínu indiánských stanů nad řekou Niobrarou a dívaje se, jak kalný proud odnáší zbytky amerických pralesů“.
Následný Horův překlad měl téměř třicet let „monopol“. Teprve v roce 1966 byl zveřejněn Evžen Oněgin v nové verzi. A poprvé byla překladatelem žena, Olga Mašková, která na adresu Puškina dodala, že jí „připadá modernější, odvážnější a mladší než většina současných ruských básníků“. Knižně potom v 70. letech vyšel také překlad Emanuela Frynty, bohužel šlo opět pouze o úryvky. A překladatel poté rukopisy spálil... Na vydání dalšího kompletního překladu se tedy čekalo opět více než třicet let - v roce 1999 byla publikována interpretace Evžena Oněgina od Milana Dvořáka. Kdo další vyzve Evžena Oněgina na souboj?
***
PORTRÉT TÝDNE Evžen Oněgin Román ve verších V řadě českých překladů nejznámějšího díla A. S. Puškina se zrcadlí česká historie i dějiny české literatury
