Dnes o české justici a revoluci
Nelekejte se, nebude tady řeč o revolučních změnách či reformách zdejšího soudnictví. Ne že bych jich nebylo naléhavě třeba, ale tentokrát mám zkrátka na srdci něco jiného. Jiného dokonce natolik, že budete-li ten příběh líčit někomu z civilizované země, jednoduše vám neuvěří. A pokud snad uvěří, bude se domnívat, že jde o scénář nějakého absurdního dramatu. Jeho název by mohl znít „Hluchý soud a listopadová revoluce“. Někdy je dobré nahlédnout do slovníku. V tom Ottově naučném se dočteme, že slovo revoluce pochází z latinského revolvere, tedy převracet. Síly dlouho latentní se vypnou k činům a rázem převrátí dosavadní stav věcí. Revoluce kráčí zdola, na rozdíl od převratu, který přichází shůry. Často je to spojeno s chaosem. Právo příliš nefunguje, a tak k revoluci tak nějak patří, že padne i pár facek, někdy i výstřelů, a občas dokonce někdo skončí na stromě. Tak to prostě v revolucích chodilo a chodí.
V té naší revoluci sametové se nic takového nestalo. Možná to byla chyba a přemíra sametovosti vlastně stála na začátku našeho absurdního představení, o němž tu teď bude řeč. Už to, že se někdo spojený s minulým režimem po revoluci domáhá omluvy za urážku na cti, vyžaduje značnou otrlost. Soudný člověk by spíš očekával trochu té pokory. Možná i proto, že zde máme zákon o protiprávnosti režimu, který v té revoluci padl, a o respektu k těm, kteří mu dokázali odporovat. Náš příběh však tyto hodnoty převrací na hlavu.
A tak zde máme seriál trvající již dvě desítky let. Jeho zatím poslední dějství skončilo před nedávnem. Pan soudce opět a bez uzardění rozhodl, že bývalí studenti se mají za to, co pronesli na shromáždění v lednu 1990, omluvit. Komu? Svému učiteli a stranickému funkcionáři. Tomu, který jim bezprostředně po listopadových událostech veřejně vyhrožoval, že neskončí-li se svými aktivitami, budou muset fakultu opustit. A tak si dovolili ho slušně vyzvat, aby odešel on. Byl pro ně představitelem režimu, který už nechtěli. Nazvali ho kariéristou. Nevypráskali ho holí ani mu jednu nevrazili. Škoda, možná by lépe pochopil, co je revoluce. A oni by si ušetřili dvacet let chození po soudech nebo by se jim alespoň chodilo lépe.
Platí-li svoboda projevu obecně, o to více vždy byla ctěna na půdě akademické. Proto již sama představa, že projev zde pronesený by obecně mohl založit žalobní důvod, je absurdní. Tato absurdita je pak umocněna tím, že šlo o projev v době revoluční. Nic z toho pana soudce zřejmě nezajímalo.
A tak se vraťme ještě jednou ke slovníku naučnému. U slova absurdní nás poučuje, že základem je latinské slovo surdus, tedy hluchý. A hned vysvětluje krásnou retro češtinou, proč tomu tak je. Neboť „hluchý člověk vydán jest snadnému nebezpečenství, aby vyslovil něco, co se jeví jako nemístné, nenáležité, nepřiměřené, zlozvuké, podivné, nevkusné, nesrovnalé, protismyslné, neuvěřitelné, nemožné, směšné; co náhledům obvyklým se příčí, věci ustálené překrucuje a obecnému vkusu odpírá“. To vše na onen rozsudek dopadá. Soudce nemá a nesmí být hluchý. A je-li, pak by měl dělat něco, kde hluchota nevadí.
***
Studenti učitele Snášela nezmlátili, ba ani jedinou facku mu nevrazili. Škoda, možná by pochopil, co je to revoluce.
O autorovi| PAVEL VARVAŘOVSKÝ, veřejný ochránce práv
