Nerad bych, aby to působilo nějak „elitářsky“ (jak rád říká pan prezident), ale můj nejintenzivnější hudební zážitek z revolučních dnů se neváže na nějaké masové shromáždění nebo koncert do té doby zakázaného umělce. V té době uhánějících dějin byl člověk málokdy sám, neměl moc času v klidu vstřebat, čeho vlastně se to právě účastní.
O to intenzivnější byly chvíle, kdy na něj velikost toho času plně dolehla. Jeden takový okamžik nastal, když jsem na chvíli osaměl v „kanceláři“ školního stávkového výboru, kazeťák zrovna hrál písničku Pissing in the River od Patti Smith, zuřivou a srdcervoucí skladbu o rozchodu. Textu jsem moc nerozuměl, vnímal jsem spíš tragický patos v hlase holky ječící bez zábran, slovanský šmrnc melodie (napsal ji emigrant Ivan Král) a jakési velmi revoluční chmurné odhodlání. Ta hudba se odrážela od stěn budovy, která pro mě znamenala antitezi vší té vášně a svobody, které písničku nesly.
Jako kdyby v tu chvíli Patti Smith ty zdi rozebrala cihlu po cihle a složila do něčeho lepšího. Občas se o těch tehdejších velkých hnutích mysli mluví s jistou příměsí studu a ironie. Rozumím tomu, někdy to taky dělám. Člověk se ale nemusí pořád schovávat...
Patti Smith Group: Pissing in the River, z desky Radio Ethiopia (1976)
