Po japonské tsunami jsem si vzpomněla na skupinu buddhistických mnichů, kteří v jednom washingtonském muzeu vytvářeli mandalu. Seděli na zemi, na stejném místě několik dní a ze zrnek obarveného písku vytvářeli na podlaze komplikovaný geometrický obrazec. Po dokončení vypadal jako jeden velký zdobený koberec. Lidé chodili kolem a nevěřícně kroutili hlavou, že lze něco takového udělat z písku, zrnko po zrnku.
Mniši nám dali po skončení asi deset minut, abychom si mohli jejich dílo vyfotit, pak vzali koště a celé to zametli do koše. Dodnes si pamatuju, jak jedna paní vyjekla: „Ne, to proboha neničte!“ Jenomže právě v tom spočívala pointa. Na něčem dny, měsíce nebo roky trpělivě pracovat – a pak to jedním šmahem vymazat. Vložit do něčeho téměř nadlidské úsilí, a nedělat to kvůli výsledku, nýbrž kvůli samotnému procesu tvoření. Nevytvářet umění kvůli tomu, aby se uchovalo, ale vytvářet ho, i když víme, že se neuchová. Za tím vším stojí přesvědčení, že všechny věci – nezáleží na tom, jak pracné, drahé nebo krásné – jsou pomíjivé a nemá smysl se na ně fixovat.
Pro mě jakožto evropanku vychovanou mantrou, že věcí si je třeba vážit, a to nejen těch praktických, jako jsou spotřebiče, auta a byty, ale hlavně těch s uměleckým přesahem, to bylo tenkrát nepochopitelné.
Nedovedla jsem si představit českého akademického malíře, jak na vernisáži hodí svůj oblíbený obraz do koše s tím, že jsou to všechno stejně v podstatě jen krámy.
Rituál vytváření mandal pochází z tibetského buddhismu a hinduismu, ale vyskytuje se i v japonské větvi buddhismu – jako spousta dalších rituálů, které učí lidi trpělivosti, disciplíně, pomíjivosti věcí, potažmo své vlastní nedůležitosti. Když jsem jela do Japonska poprvé, představovala jsem si tuto zemi jako technicky dokonalý ráj konzumu.
a v mnoha ohledech tomu tak skutečně je. Zpočátku jsem také nechápala, jak může být japonská láska k nakupování kompatibilní s buddhismem. „to se vůbec nevylučuje. Naopak,“ řekl mi kamarád z tokia. „Věci jsou pomíjivé a nemá cenu na nich lpět. Proto si můžeš klidně koupit každý měsíc nový telefon.“ to bylo poprvé, co mi někdo vysvětlil principy konzumní kultury pomocí buddhistické osvěty. Od té doby mě Japonsko nepřestalo fascinovat a dojímat.
Naposledy mě udivilo tento týden, když jsem viděla v televizi záběry staříka, jak sedí na hromadě suti a ze zbytků dřevěných stěn svého bývalého domova vyřezává kapesním nožíkem příborové hůlky. Pečlivě a trpělivě, aby byly bez třísek, jedna jako druhá. Ne že by snad pro stovky těch perfektních hůlek měl nějaké upotřebení. Prostě byl jen zvyklý celý život pracovat. Buddhisti na to mají přísloví: „Před osvícením štípej dříví a nos vodu. Po osvícení štípej dříví a nos vodu.“ ?
