Lilia Khousnoutdinova (20)
modelka a podnikatelka, pochází z Magnitogorsku První, co vás na modelce Lilii zaujme, jsou zvláštní modré oči. Má totiž tatarské předky. Do šesti let žila se svou babičkou v průmyslovém Magnitogorsku. Do Prahy se s maminkou a mladším bratrem přestěhovala před třinácti lety. Tatínek podnikal v Rusku. „Mnoho podnikatelských rodin se rozhodlo podobně – Praha je Rusku blízká geograficky i mentalitou lidí, život je tu levnější než v západních metropolích. Ve srovnání s Moskvou je Praha bezpečná a má čistší vzduch i mezinárodní školy,“ popisuje Lilia bezchybnou češtinou výhody Prahy. I její přítel, s nímž chodí už od svých patnácti let, je Čech.
Rodina žila krátce i ve Francii, a tak má Lilia nejen anglickou college v Praze, ale i francouzskou školu. Poté odešla studovat bakalářský stupeň (historie-politologie) na Oxford. „Výuka byla super, ale Angličanům jsem nerozuměla, nemohla bych tam žít,“ dodává mladá dívka, která také podniká. Ostatně poslední půlrok anglických studií si platila sama. Dováží z Anglie například nejrůznější šperky a vonné oleje. Zabývá se i aromaterapií, maluje na hedvábí a podporuje přirozené porody. „Budete se divit, ale v Rusku je porod přirozenou cestou velmi rozvinutý. Je to dáno i tím, že porodnice tam byly v tak strašlivém stavu, že ženy raději rodily doma.
Měly větší šanci ve zdraví přežít.“
Lilia, i díky své dobré češtině, prý v Česku žádné rasistické útoky nezažila. „Ale maminka si občas v obchodě vyslechla, ať táhne zpátky do Ruska,“ říká, „Češi jsou mi ze všech národů asi nejbližší. Přestože se nepokládám úplně za Rusku, musím říct, že se od Češek liším. Stejně jako ruské ženy nemám na prvním místě kariéru, ale chci být dobrou matkou a manželkou. To Češky nechápou.“ Můžu tu jezdit na kole, každé městečko je krásné, ve dne v noci se cítím bezpečně. A že nemáte moře? Rybník v Lednici je jako moře.
Nikolaj Korelov (45) malíř, Kursk
V ateliéru malíře Nikolaje Korelova je v krabici s pilinami zahrabaný ježek. Malíř mi ho ukáže, když mě zaujme kočka na jeho obrázku Prahy. Ježek je pěkně vypasený, malíř ho totiž krmí whiskasem. – „Kak sviňá,“ směje se. Na stolku je nachystané hroznové víno, hrušky, lahev vína nebo „šokolád“, jak říká Nikolaj, jenž v Česku žije dvanáct let. Narodil se v Kursku, studoval výtvarnou školu v Kyjevě a počátkem 90. let se přestěhoval sem. „Nebyl to můj sen, žít v Praze, ale lístek na vlak byl laciný, stál dva dolary,“ popisuje šedovlasý výtvarník, který zkoušel štěstí i v Kalifornii, a pouští z CD moderní variace na Rimského-Korsakova.
Prahu začal malovat. O jeho obrázky byl mezi cizinci na Karlově mostě velký zájem.
Dnes ho však v hlavním městě nepotkáte, většinu týdne tráví na stánku v Karlových Varech, které též maluje. Malíř neprodává originály (vyšly by draho), ale barevné kopie svých obrazů, jež ručně dobarvuje. „Dřív jsem prodával Američanům, dnes Rusům. Jeden ruský podnikatel z Moskvy po mně dokonce chtěl, abych místo princezen na obraze namaloval jeho dcery. Poslal mi fotky mailem,“ rozpovídá se jinak nemluvný malíř, který v Rusku od 90. let nebyl. Ale i jeho žena Irina, s níž má dvě dcery, je Ruska. „Všem Rusům říkám: ‚Sjuper, Češi jsou sjuper.‘ A oni: ‚Tys nic špatného nezažil? Možná je to tím, že špatně mluvíš a rozumíš česky.‘“
Taťjana Pergler (36) ředitelka gymnázia,Karaganda
Každému, kdo zažil zeměpis na socialistické škole, se vybaví i o půlnoci spojení Donbas-Kuzbas-Karaganda. Zde se v bývalém SSSR těžilo uhlí.
„Ano, ugol,“ říká Taťjana Pergler, štíhlá elegantní dáma s perfektním make-upem a hustými hnědými vlasy, rodačka z kazašské Karagandy. „Severní Kazachstán je u vás známý gulagem, byl tam i Solženicyn,“ vypráví ředitelka soukromého mezinárodního „1. Slovanského gymnázia“ v Praze, která do Česka přijela v roce 1998, „je tam cítit stísněná atmosféra, jsou tam uměle vysázené lesy. Ale po rozpadu Sovětského svazu se hodně změnilo, Kazachstán je atraktivní a prosperující země.“ „Kdo jsem já?“ ptá se Taťjana, jež absolvovala historii a politologii na univerzitách v Karagandě a Kyjevě. „V SSSR nás spojoval ruský jazyk. Po roce 1991 je obtížné najít identitu.“ V osudu její rodiny se odrážejí sovětské dějiny. Její rodiče byli během „rozkulačování“ vyhnáni z Ukrajiny a nuceni žít v kazašské stepi. Taťjana, matka třináctiletého syna, se svým mužem, volyňským Čechem, žila čtyři roky v Kyjevě. Pak vyučovala na univerzitě v Hradci Králové. Sice neví, kde nakonec bude žít, na Čechy ale nedá dopustit: „Naše komplikované vztahy v historii na nás zanechaly stopy. Nepoznala jsem nikoho, komu bych vadila.“
Natalia Laru (39) galeristka, Perm
Psal se rok 1997. Natalia Laru žila v uralském Permu se sedmiletým synem Dimitrijem. Její muž, bývalý voják, podnikal.
Našel inzerát českého obchodníka hledajícího partnera v Rusku. Natalia, vystudovaná lékařka, tehdy netušila, že v Praze zůstane dvanáct let.
„Češi a Rusové se liší. Moje kamarádka je Češka a pozvala mě a mou matku z Ruska na návštěvu. Stěžovala si, že jí české úřady zakázaly pokácet strom. Maminka neváhala ani minutku a řekla: ‚Uvař litr vody, nasyp do ní kilo soli a zalej strom.
Uschne a ty ho pokácíš.‘ Není pravda, že v Rusku není svoboda. Naopak, je tam bezbřehá svoboda, až vám začne vadit.“
Natalia se tady doma necítí. „Nejsem tu připravena zemřít. Neprožila jsem tu dětství,“ říká slušnou češtinou ve své galerii Dion na Proseku. „Nejlíp mluvím česky v duchu. Jakmile uslyším svůj přízvuk, vylekám se a začnu dělat chyby,“ říká dokonale nalíčená žena. Svou galerii založila v roce 2004, aniž tušila, co to obnáší. Vystavuje a prodává hlavně střední a starší generaci českých umělců (Olbram Zoubek, Boris Jirků). Natalia shrnuje: „Mám cit pro krásno, vždycky se mi líbila krásná architektura, ostatně i proto jsme se rozhodli žít tady.“
Timur Suleymanov (35) umělecký fotograf, Ufa
Jana Achmetova, půvabná drobná dáma, mě jde uvítat před fotoateliér, který se nachází v zadním traktu jednoho karlínského zrekonstruovaného domu. Se svým manželem, fotografem Timurem Suleymanovem, spolupracuje už osm let. V Ufě spolu byli v reklamní agentuře, v roce 2006 se odstěhovali z uralského průmyslového města do Moskvy a před dvěma lety odešli do Prahy.
Timur, nenápadný muž v tmavém oblečení, je zamlklejší než Jana. „Vrátil jsem se teď z Moskvy, kde mám zakázku pro Revlon, zapomněl jsem češtinu,“ říká, „ale první den jsem si v Moskvě objednával jídlo česky.“
Jana Achmetova (30)
vizážistka, grafička, Ufa – „Vždyť ty česky nemluvíš,“ směje se Jana od monitoru počítače a dodává: „Když jsme zvládli život v Moskvě, věděli jsme, že zvládneme i Prahu. Je tu krásně, žijeme tu jako by odděleně od Čechů, ale zároveň s nimi.“
Také Timur, jenž zde fotí módní editorialy pro rusky psané časopisy, si nemůže zdejší život vynachválit.
„Sednu na letadlo a jsem za dvě hodiny v Moskvě. Tam jedete do centra i čtyři hodiny. Nemám rád moskevské ulice, kde nedohlédnete na druhý konec,“ říká introvertní fotograf, „Češi se chovají k Rusům perfektně. Naopak se to říci asi nedá.“
Valerij Dolotin (43) programátor a matematik, Kursk
Loni v listopadu se Valerij Dolotin, rodák z Kurska, jenž většinu života strávil v Moskvě, rozhodl. Odjel za svou českou ženou Kamilou, s níž se v Rusku seznámil i oženil, do Prahy. Přestože vystudoval v Rusku fyziku a v USA na univerzitě v New Jersey si udělal doktorát z čisté matematiky, tady se živí jako programátor v jazyce Java. Programovat se autor dvou matematických knih naučil sám. „Jeden čas jsem se bál, že je se mnou něco špatně,“ vypráví rusky v útulné kuchyni dejvického bytu Valerij, popíjí čaj a ujídá bábovku, „nechápal jsem, proč se kolem mě lidé rozestupují, proč mi uhýbají. Pak jsem pochopil – Čech zpomalí v okamžiku, kdy Rus zrychlí. Tady vám dávají přednost, tam vás chtějí předběhnout.“ Valerij si podle svých slov už zvyká i na rytmus češtiny, kořeny slov si jsou podobné, a tak pomalu začíná rozumět lidem. Naštěstí pracuje v malé firmě, i proto je aklimatizace jednodušší. „Rusko je země krajností.
Na jednu stranu tam člověk může vést intelektuální život, což je často spojené s finančními problémy, na stranu druhou je tam spousta lidí, které nezajímá nic než lahev vodky...
anebo zase jen peníze. Já věřím, že existuje ještě nějaká třetí varianta, obyčejný spokojený život a zajímavá práce.
A doufám, že jsem ho našel tady,“ vypráví Valerij Dolotin. Když se ženil, nenapadlo ho, že bude jednou bydlet v Praze. S manželkou plánoval život v Moskvě. Pracoval jako vědec v jednom moskevském výzkumném ústavu a doufal, že bude lépe. Vláda totiž oznámila, že její prioritou je podpora vědy. „V přepočtu jsem bral 3000 korun. Místo aby nám dali desetkrát víc, jak slíbili, udělali z mého úvazku desetinový a výplata zůstala stejná,“ popisuje s jemnou ironií v hlase, „to jen potvrzuje ruské přesvědčení, že změny vedou nezbytně k horšímu. Jenže člověk se vždy znovu nadchne a slibům uvěří.“
Sergej Yelnik (39) podnikatel, Cherson
Nejprve musíte projít spletitými chodbami zadního traktu jednoho domu v centru Prahy. Tam sídlí pracovní agentura Zajan. V ní narazíte na manželský pár: Burjatku Ljubov Rampilovu, která se však už jako malá přestěhovala z Bajkalu na Dálný východ, do Magadanské oblasti. Je to drobná štíhlá komunikativní dáma v kostýmku. Naproti ní sedí rodák z krymského Chersonu, hromotluk Sergej Yelnik, který si vezme slovo, když přijde řeč na chod agentury. Zajan znamená v burjatštině anděl strážný.
Sergej přijel do Česka v roce 1998, poté, co zkrachovala chemička, kde pracoval jako vedoucí směny. Uchytil se tu coby dělník na stavbách. Před třemi lety založil s manželkou agenturu na zprostředkovávání práce cizincům. Ljubov, matka dvou dětí, jež také žijí v Praze, vzpomíná: „Nikdy nezapomenu, když jsem uviděla poprvé Prahu. Je pro mě jako živá pohádka. Když jsem jela z nádraží, viděla jsem na vozovce
Ljubov Rampilova (45)podnikatelka, Bajkal
nápis ‚pozor, děti‘. Pozor znamená v ruštině ostuda, vůbec jsem nechápala, co to znamená,“ vypráví slušnou češtinou, kterou občas proloží ruským slůvkem, „oceňujete mou češtinu? Musím mluvit česky, když tu mám byznys a domov. Našla jsem tu lásku svého života, Sergeje. Za to budu navždy Praze vděčná.“
Seznámili se zcela obyčejně, na pražské ulici. „Taky byste přece poznala Čecha v Rusku,“ krčí rameny Sergej, když se podivuji, že oslovil zrovna Ljubov. Oba se shodují, že lidé ze SSSR a Češi mají obdobnou mentalitu. „V institutu jsme měli historickou mluvnici a vezměte si jen tu podobnost kořenů slov – třeba mléko a moloko,“ říká bývalá učitelka ruštiny Ljubov, „vyhovuje mi, že tu není diskriminace kvůli národnosti, to je podobné jako v Magadanské oblasti. Češi se mi snaží pomoct. Víte, člověk vždycky něco ztrácí, ale pak zase něco jiného najde.
Takový je život a ten je krásný.“
Irina Gračeva (35) trenérka juda, Vladivostok
Drobná štíhlá žena v modrém kimonu mi dává do ruky knížku. Jsme v malé kanceláři obří základní školy v pražských Stodůlkách, kde Irina trénuje mladé dívky judo. Publikace se jmenuje ‚Ženskoje sambo v Primorje‘ a je tam o ní celá stránka. Irina Gračeva je totiž mistryní Asie v sambu, ruském bojovém umění. „Primorje je větší oblast než celá Česká republika,“ vypráví Irina nad knížkou a ukazuje na mapce hlavní město kraje, Vladivostok, kde se narodila, kde před sedmi lety ukončila závodní kariéru a kde také trénovala děvčata.
Před třemi lety se rozhodla odejít do Prahy. „Tady mají holky skoro stejný talent, ale více možností,“ říká, zatímco deset jejích svěřenkyň v bílých kimonech se žlutým páskem metá kotouly po vypolstrované tělocvičně.
„Holky, uklidnítěs,“ okřikuje je rázně. Byť je Irina stejně vysoká jako její malé svěřenkyně, autorita jí nechybí. Začne hrdě vyjmenovávat úspěchy svého týmu, trénuje například dvě juniorské mistryně republiky. „Za dva tři roky bude lépe,“ říká beze stopy pochybností v hlase. „Tady musíte děti přesvědčovat, aby trénovaly. To v Rusku neexistuje, tam mají disciplínu.“ Foto LN – Pavel Wellner
***
Jsem zasvěcená do mnoha věcí. Zajímám se o reiki, taneční terapii, terapii barvami nebo kulty bohyně. Koncept ženy-bohyně ve společnosti chybí. V životě jsem neviděla tolik pohádek jako tady na Vánoce. Jednu dobu dokonce šly o víkendech ruské pohádky.
Nezlobím se, když mi nějaký Čech řekne, že tady nejsem vítána. Nejsem si totiž vůbec jistá, co onen volný pohyb lidí po pádu komunismu ještě přinese. Během SSSR si byli Rusové i Češi podobní, Rusové byli veselý, radostný národ. Ale mnohé se od té doby v Rusku změnilo.
V Moskvě jsi pod neustálým tlakem, není chvíle, kdy bys necítil stres. Pořád čekáš, kdy se ti něco stane. Rusům je velmi vzdálená americká mentalita. Nechápal jsem, jak někdo může prožít život v tak vybuzeném, entuziastickém stavu jako Američani. Češi jsou naštěstí normální a chovají se celkem přirozeně. Nezáleží na tom, kdo je Rus, Tatar, Ukrajinec nebo Burjat. Nás spojuje naše minulost. Mrzí mě, že nemůžu vnukům na mapě ukázat SSSR, zemi, kde jsem se narodil.
V Česku je hodně lásky, i staří lidé se tu drží za ručky. Tato země má dobrou auru a já se tu cítím klidná a spokojená. Je těžké najít mezi Čechy kamarády. Jsou uzavření. A když chcete s nimi někam jít, abyste plánoval půl roku dopředu.
ZÁZNAM TRÉNINKU IRINY GRAČEVY Sledujte na www.lidovky.cz
