Tunguzský meteorit vzrušuje už nejméně pátou generaci vědců i laiků. Existuje několik desítek „zaručeně prověřených“ teorií tohoto jevu a přesto žádná z nich zatím nezodpověděla všechny otázky.
Zatím poslední z řady je studie vědců ze Sandia National Laboratory v Novém Mexiku, podle které nad Sibiří vyvolal meteorit explodující vysoko nad zemí zvláštní druh tlakové vlny podobné jaderné explozi. Událost známou jako tunguzský meteorit asi není třeba představovat - slyšel o ní snad každý, přestože letos od katastrofy uběhne právě jedno století.
Nejčastěji se uvádí, že těleso, které 30. června roku 1908 explodovalo nad centrální částí Sibiře, přiletělo od jihovýchodu a šlo o obří meteorit (asteroid) nebo jádro malé komety.
Kolem události však bylo tolik nejasností, že se dostala i do literatury: motiv pádu tunguzského meteoritu vystačil Stanislavu Lemovi na zápletku jeho prvního slavného románu Astronauté. Méně se ví, že v koprodukčním filmu Mlčící hvězda natočeném podle Astronautů v roce 1959 si jednu z hlavních rolí zahrál i Oldřich Lukavský... Podivný výbuch a souboj hypotéz Navzdory vžitému názvu se doprovodné jevy katastrofy meteoritu příliš nepodobaly: podle svědků vznikl ohnivý sloup a obrovský oblak kouře, který vystoupil do výšek desítek kilometrů. Mnohé také nasvědčuje tomu, že těleso v poslední chvíli před explozí letělo pod velmi malým úhlem a měnilo směr.
Seizmografy v téže chvíli zaznamenaly zemětřesení o síle 5 stupňů Richterovy stupnice. Exploze měla sílu odpovídající tisícinásobku hirošimské pumy - která tehdy ovšem ještě odpočívala v daleké budoucnosti. Následující noc byla obloha v celé Evropě pokryta svítícím prachem, takže se dalo nejen číst, ale dokonce i fotografovat na tehdejší nedokonalé fotografické desky.
Po popsaných efektech by se dal v místě dopadu očekávat pořádný kráter a zbytky tělesa - jak je tomu u slavného meteorického kráteru v Arizoně. Když tam ale v roce 1927 konečně dorazila výzkumná expedice, našla jen pokácený a sežehnutý les na ploše větší než 2000 čtverečních kilometrů.
Od té doby se astronomové dělí na přívržence meteoritu, nebo komety - přičemž každá skupina má dost argumentů na potírání té druhé. Není proto divu, že se čas od času objeví i exotičtější hypotéza, například, že šlo o miniaturní černou díru, kus antihmoty, kosmickou loď mimozemšťanů, kulový blesk, laserový paprsek ze souhvězdí Labutě, tajnou laboratoř šíleného alchymisty... Zastánce dvou hlavních názorových táborů to ale nemohlo vyvést z míry.
„Boj kolem takzvaného tunguzského meteoritu připomíná kyvadlo,“ říká na svých webových stránkách Andrej Olchovatov, účastník několika expedic na místo katastrofy. „Chvíli mají navrch příznivci teorie meteoritu, jindy zase zastánci komety. Přibližně od roku 1995 vedou fanouškové asteroidu, ale od té doby jejich popularita slábne.“
Příznivci asteroidu mají největší problém s tím, že se nenašly sebemenší zbytky tělesa. Proto tvrdí, že nad Sibiří v povodí říčky Tunguzky přiletěl chondrit, tedy vzácnější typ meteoritu s křehkou strukturou. Měl mít průměr asi 50 metrů a díky svému složení explodovat v důsledku tření o atmosféru ve výšce okolo šesti kilometrů. Proto se z něj - na rozdíl od arizonského tělesa, které bylo z poctivé slitiny železa a niklu, jako většina meteoritů - nenašly ani trosky, ani impaktní kráter. Ohnivá smršť z vesmíru Vědci z americké Sandia National Laboratories ale nyní přišli s názorem, že těleso mohlo být mnohem menší. Vyšli přitom z hypotézy, podle které asteroid neexplodoval až poměrně nízko nad zemí, ale už v nejvyšších vrstvách atmosféry.
Podle nich se těleso vstupující do blízkosti Země rychlostí až šedesátinásobku rychlosti zvuku začne zahřívat už při styku s velmi řídkým plynem ve výškách desítek kilometrů. Postupně se přitom zformuje do podoby rozžhavené placky, která proniká do hlubších a hustších vrstev a tlačí před sebou stále větší masu horkého stlačeného plazmatu.
Závěrečná exploze proběhne vysoko nad povrchem a svou ničivou sílu vymrští ve směru letu původního tělesa. Na zem pak dopadne jen ohnivá smršť, která nevytvoří kráter, ale způsobí rozsáhlé škody na porostech - tak, jak tomu bylo v povodí Tunguzky.
„Pomocí počítačových modelů jsme zjistili, že při tomto mechanismu mohlo být kosmické těleso mnohem menší, než se dosud předpokládalo,“ říká Mark Boslough ze Sandia National Labs. „Při známém rozsahu poničeného lesa nám vyšlo, že těleso mohlo být velké sotva 30 metrů. Potřebná síla exploze by už pak nebyla okolo 20 megatun, ale jen tři až pět megatun.“ Záhady zůstávají Na nové hypotéze je znepokojující, že rozsáhlou katastrofu mohou způsobit menší tělesa, která se vyskytují častěji než velká - a ještě ke všemu je neumíme včas identifikovat.
„Kdyby se takový jev odehrál nad obydlenou oblastí, způsobil by milionové ztráty na životech,“ vysvětluje Mark Boslough. „Přitom asteroidy o rozměrech několika málo desítek metrů se ve sluneční soustavě vyskytují ve velkém množství. My však umíme našimi přístroji včas objevit jen tělesa podstatně větších rozměrů.“ „Každá strategie obrany proti asteroidům by měla od nynějška vycházet z našich poznatků o mechanismu jejich exploze v atmosféře,“ dodává Mark Boslough.
Ne všichni odborníci však tuto hypotézu o tunguzském tělese přijímají jako konečnou. Zejména vědečtí dobrodruzi, kteří do odlehlé divočiny zamořené komáry každoročně podnikají výzkumné výpravy, tvrdí, že model vycházející pouze z rozsahu poškození lesního porostu zdaleka nemůže postihnout všechny aspekty záhadného jevu.
Expedice směřující do míst, kde se katastrofa odehrála, totiž zaznamenaly celou řadu dalších zatím nevysvětlených fenoménů. Přímo v epicentru exploze například přežily celé skupiny stromů, zatímco ve větších vzdálenostech byly vyvráceny nebo sežehnuty. Asi 25 kilometrů od centra výbuchu je lokalita, kde leží vyvrácené kmeny přímo proti směru působení tlakové vlny.
Některým badatelům také připadá zvláštní, že se kosmické těleso trefilo právě do středu starého vulkanického kráteru a že svědectví o směru jeho letu se shodují s tektonickými liniemi této odedávna mimořádně aktivní oblasti. Přitom právě tato oblast má atypické geologické složení s výskytem mnoha vzácných minerálů, včetně kimberlitů (geologických těles, v nichž se vyskytují diamanty).
„Disidenti tunguzského meteoritu“ upozorňují i na to, že meteorologické a seizmologické záznamy z roku 1908 dokládají rostoucí aktivitu této oblasti Sibiře už před výbuchem. Zejména mezi ruskými vědci a mezi účastníky expedic jsou proto i tací, kteří nevěří na kosmický původ jevu. Mluví raději o „tektonickoatmosférickém fenoménu“, jehož mechanismus by mohl být podobný jako záhadná světla objevující se při zemětřeseních.
Jisté je zatím jen to, že se dosud neobjevila hypotéza, která by přesvědčivě vysvětlila všechny podivné okolnosti jevu. Tunguzský meteorit proto nejspíš bude vzrušovat fantazii i příštích sto let.
***
Představa výtvarníka o tzv. tunguzské události: výpovědi očitých svědků se však dramaticky rozcházely Byl tunguzský meteorit křehký chondrit?
Arizonský meteorický kráter údajně mělo mít na svědomí podobně velké těleso
Podle svědků vznikl ohnivý sloup a obrovský oblak kouře, který vystoupil do výšek desítek kilometrů
