Čtvrtek 13. června 2024, svátek má Antonín
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Imaginární realismus

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Byly to záblesky na mořské hladině. Před lety jsem fascinovaně na nekvalitním internetovém videu sledoval obřího mechanického slona, kráčejícího skrz Nantes. Tyčil se nad amatérským kameramanem ve výšce jedenácti metrů, země se otřásala pod padesáti tunami dřeva a kovu, když městem procházel zhmotnělý sen Julese Vernea, hrdý a krásný výkřik techniky, která v 21. století konečně dostihla imaginaci ze století páry a byla konečně schopna sestrojit něco tak básnivě nepraktického. Bohužel autor záběrů je popsal barbarským jazykem, jímž nevládnu a z něhož jsem rozuměl pouze „Magnifique!“. Když jsem projížděl Nantes, ptal jsem se po éléphantovi, ale marně. Pak jsem zapomněl, či hůř - nabyl dojmu, že jsem si to vymyslel. O pár let později mi vyprávěl známý, že ho v Liverpoolu postříkal patnáctimetrový mechanický pavouk vodou. Přijel tam na pohovor kvůli stipendiu, ale cestou ho strhl tisícihlavý dav, který provázel obřího kovového tvora ulicemi města. Z kusých informací od davu se dozvěděl, že pavouk se jednoho dne objevil na fasádě starého domu, pak slezl a teď odchází zahnízdit do tunelu. Následoval ho mnoho hodin, nechal se několikrát pokropit z vodních děl do tlamy zabudovaných a pak skutečně viděl, jak tvor opět zmizel v útrobách města. Záviděl jsem mu celou duší. A nejen to, že mohl vstoupit do kanceláře a říci: „Promiňte, zdržel mě obří pavouk.“ - „Koho ne,“ zněla prý odpověď.

Před pár týdny ke mně připutoval odkaz na YouTube a já opět zahlédl záblesk. Byla na nich Little Giant Girl, marioneta obří malé černovlasé holčičky, která se probouzí uprostřed londýnského parku a vstane tak jemně a snově, přestože je zavěšena na jeřábu a lanech, přestože kolem ní běhají desítky lidí s lany, stejně vidíte jenom ji, to laskavé obří dítě, které prochází mezi stromy, líže lízátko a houpe kolemjdoucí, kteří sotva sahají ke sponě jejích kožených sandálů, na svém obřím předloktí. A tehdy, teprve tehdy, jsem si vzpomněl, že jsem býval novinář a že bych mohl zas po letech začít shánět informace, a za pět minut si potvrdil, co jsem léta tušil, že všechno tohle během let vytvořili stejní lidé, objevil jsem Jeana Luca Courcoula a jeho geniálního inženýra Fran´oise Delaroziera a uměleckou společnost Royal de Luxe. Ale neulevilo se mi. Začal jsem trpět víc a víc, protože jsem se dozvěděl, kolik toho mají za sebou. A já u ničeho z toho nebyl. Ani letos v červnu v Nantes, když z hlubin přístavu vystoupil obří potápěč z Titanicu, před pár dny v Berlíně, který se též proměnil v obří divadelní scénu, po níž se jejich něžní obři procházejí a - nevšímavě k pinožení lidských mravenců - prožívají své velké příběhy. Probouzejí se, chodí spát, setkávají se, dotýkají se. Byli v Číně, v Kamerunu, na Islandu, v Chile i Austrálii, v Antverpách, Calais i Reykjavíku. Ale tady ne. Být primátorem, neusiloval bych o olympiádu. Chtěl bych, aby v Praze vystoupil Cirque Du Soleil anebo aby Courcoule a Delaroziere přijeli se svými obry.

Těžko říci, proč je nezveme, proč o ně neusilujeme. Možná se bojíme konfrontace s něčím opravdu velkým.

Autor: