Autor analyzuje spisy portugalské inkvizice, zajímají ho především vyšetřovací metody a efektivita represivního aparátu. Zpracovávání obviněných se podle něj podobalo postupům uplatňovaným totalitarismy 20. století. Na první pohled se zdá, že inkvizice, jež dokázala přimět oběti, aby spolupracovaly na své vlastní likvidaci, je předobrazem stalinského totalitarismu. Inkvizice, vytvořená ve 13. století s cílem potírat kacířství, nebyla jen aparátem likvidace náhodně či záměrně vybraných jedinců. Zapojila do svého díla všechny věřící tak, aby udávání sousedů nebo blízkých pokládali za součást víry. Počítalo se i se spoluprací obětí. Jejich trest se totiž neměřil prokázanou závažností spáchaných zločinů. Pravou hodnotu mu dalo teprve přiznání a sebeodsouzení. Pochází represe spojená se závazkem spolupracovat na likvidaci nepřátel ze samé podstaty křesťanství, nebo je jen dílem jeho inkviziční deformace? Otázka, kterou si autor sice nepoložil, ale čtenář se jí sotva vyhne. Zejména pokud si vzpomíná na polemiky ohledně zločinů komunismu. Vycházely z jeho podstaty, nebo byly pouze dílem stalinské či jiné dogmatické úchylky?
Komunismus převzal od inkvizice vůli získat souhlas a aktivní spoluúčast jedince tak, aby v individuálním vědomí nezůstal žádný volný prostor a soukromí. Sebekritika vyžadovaná od obviněných během stalinských procesů se přidala k přiznáním a veřejným odvoláním, která vynucovali o několik století dříve inkvizitoři. V tomto směru nepřinesla obnova inkvizičních soudů na Iberském poloostrově v 16. století, provedená za účelem vyhnat z církve Židy, kteří přijali křest jen naoko, žádnou inovaci. Inkvizitoři byli jen lépe připraveni, bylo jich více a používali ještě nemilosrdnější a efektivnější vyšetřovací techniky než jejich pokračovatelé. Novinkou byla „urputná snaha dostat z obviněných co nejvíce doznání ohledně židovských projevů rodičů a prarodičů“. Tato praxe genealogických pátrání vycházela z utkvělé představy, že „židovství je dědičné, a že je tudíž nutné jeho přenos přerušit, má-li se křesťanství natrvalo zbavit hrozby a nepošpinit se“. Španělská inkvizice tak naočkovala na antisemitismus paranoidní rasismus, od něhož vede přímá linka k nacismu. Nathan Wachtel nabízí nový pohled na původ moderního totalitarismu. Lze si z něho odvodit, že opakování není chybou dějin, nýbrž vizitkou těch, kteří je tvoří.
***
LITERATURA FAKTU ČESKY NEVYŠLO
La Logique des buchers
Nathan Wachtel Vydalo nakladatelství Seuil, Paris 2009. 336 stran.
