Fotbaloví reprezentanti budou hrát dva zápasy v USA. Hned mi naskočí vzpomínka na knihu Oty Pavla Dukla mezi mrakodrapy, kterou jsem slýchal číst na pokračování z rádia. Byla to tenkrát zlatá éra Dukly. Fotbal se ale v USA pořád ještě nechytil tak jako americký fotbal nebo baseball. V dobách Cosmosu New York, kdy tam hráli Pelé nebo Beckenbauer, prý chodilo na jeho zápasy málo lidí. Jenom šedesát tisíc. Až z toho jednomu zaskočilo. Jenomže na baseball jich tam chodí dvakrát tolik. Když ale má město čtrnáct milionů obyvatel, tak my můžeme jenom tiše závidět. To se týká třeba i divadel – na Broadwayi se hraje dílko několik let v jednom kuse. V Praze maximálně dvě sezony. Má to ale jeden hák, a to nezměrně větší konkurenci. U nás je to tak trošku smrádek, ale teploučko. Ke Cosmosu se mi váže ještě jedna pěkná vzpomínka. Tenkrát v sedmdesátých tam byl Ondřej Hejma ještě s jedním kamarádem, jejich vyprávění o svobodném světě pak bylo jako hojivý balzám na duši. Prohlásili se za novináře z Československa a že by chtěli udělat interview s Franzem Beckenbauerem. Nikdo tenkrát nekontroloval, jestli je to pravda, a oni s ním prostě udělali interview – ve sprše po zápase. Neuvěřitelné. A v dnešní době naprosto nepředstavitelné. Když to tak v hlavě převracím, začíná se mi stýskat po zlatých devadesátých, svobodných létech. Momentálně zvítězila politická korektnost, což mně připadá strašné. Nemůžete věci nazývat pravým jménem a jste neustále moralizováni a okřikováni. Obávám se, že bude ještě hůř v dobách boje proti všemu. Tak aspoň doufám, že si naši ve Spojených státech dobře zahrají.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
