Celosvětová média poslední dobou píší katastrofické scénáře ve stylu Island 2012, zn. předčasně (hollywoodský film Rolanda Emmericha 2012 pojednává o zkáze světa, ke které má dojít právě za dva roky). Jako by zprávy o Islandu ve světě mimo Island referovaly o úplně jiném Islandu. Přitom skutečné vzrušení u islandské veřejnosti nastává spíš při zprávách o očekávaném vybuchnutí sopky Hekly.
Světem omílané sobotní referendum, na které se dostavilo - na islandské poměry jen pouhých -63 procent Islanďanů, z nichž 93 procent hlasovalo proti vyplacení dluhu Británii a Nizozemsku, vyvolalo řadu debat; premiérka a několik členů vlády veřejně prohlásili, že se ho nezúčastní. Nenašli totiž důvod. Referendum se konalo tři měsíce poté, co vláda odsouhlasila vyplacení dluhů, což následně prezident vetoval, a tím dal prostor lidem oficiálně vyjádřit svůj názor. Jenže mezitím poškozené státy navrhly výhodnější podmínky splátek a naznačují, že chtějí vyjít vstříc.
Na první pohled se zdá, že se všechno vrátilo do starých kolejí, a každá instituce si řeší své problémy v tichosti, včetně vlády. Nemálo firem krizi neustálo a hromadně propouštěly nebo padly, ale ty, co ekonomický otřes přežily, se otřepaly a fungují dál. Některým se velice dobře daří a jako loni letos opět sází na turismus.
Neplaťme!
Jen hrstka lidí už přes rok pořádá každou sobotu odpoledne protesty. Napřed se demonstranti dožadovali nové vlády, a když se tak stalo (ani ne tak jejich zásluhou, ale odstoupením premiéra kvůli rakovině hrtanu), začali demonstrovat proti jejím rozhodnutím. Tlučou vařečkami do kastrolů, pískají na píšťalky, drží transparenty v islandštině i angličtině, aby jimi promluvili do světa, když je snímá Reuters. Při sobotním protestu vystoupila pubertální rapová skupina a čtyři minuty náměstím před parlamentem hřmělo „Neplaťme!“ a shluky demonstrantů se shromáždily před domy bývalých bankéřů a žádali po nich, ať se zúčastní referenda.
Koho by to neštvalo, když se dostali do takových problémů ne vlastní vinou? Za banky, které stát znárodnil (minulý týden další, malou, což překvapivě nevzbudilo ani nijak velký mediální zájem), teď ostrov dluží sumu ve výši jednoho a půl islandského ročního HDP. A stále se spekuluje, kdo má teď vlastně nést zodpovědnost. Na některé viníky se ukázalo prstem, bylo i pár trapných pokusů udělat audity v bankách, ale bez žádných dopadů.
Islanďané se právem cítí dotčeni, že tak malý stát má nést zodpovědnost za další Evropany, kteří si dychtivě ukládali v soukromé internetové spořitelně IceSave, přilákáni nabídkou vysokých úrokových sazeb. Nizozemsko dokonce připustilo, že nevykonávalo nad děním v bankách dostatečnou kontrolu, a je ochotno slevit z dluhu. Evropské společenství nemá zákon, který by stanovil, kdo je za dluh zodpovědný, pokud se jedná o pobočku banky v jiném státě.
„Když stát nemá čím zaplatit, tak prostě nezaplatí,“ komentoval Haraldur L. Haraldsson, ekonomický poradce pro vládu. „Skončí to u evropského soudu a jsem si jistý, že Island vyhraje.
Dokonce si myslím, že by soud byl nejlepším řešením, když pro tento spor chybí zákon.“
Ministerští ekonomové si teď zvou specialisty z Evropy a prodírají se islandskou legislativou, aby zašili díry v zákoně a zamezili dalším podobným podnikatelským praktikám.
Pozdě, ale přece. Kdyby prý podnikatelé a státní instituce znali zákon lépe, docházelo by kvůli mezerám v zákoně k ještě mnohem větší korupci.
Většina Islanďanů se navenek tváří, že se nic neděje, jsou přece vikingové. Ale nezaměstnanost roste, spousta lidí přišla o střechu nad hlavou, a když na ně přijde exekutor, starostové pořádají malé protesty přímo v jejich domech. Jenže i přes raketově rychlý vzestup životní úrovně za poslední dvě desetiletí jsou Islanďané na propady zvyklí a skálopevně tvrdí, že se z toho dostanou sami. Krizí, ačkoliv ne v takové síle, už měli kvůli rozverným podnikatelům několik. Uskromnili se a překonali je. Stát se poučil, a proto jsou úřady vůči zahraničním investorům skeptičtí. Ovšem islandská koruna teď nemá jak posilovat a import se viditelně omezil. Dědičné vlastenectví Na začátku krize se dostala do popředí myšlenka urychleného vstupu do Evropské unie. Představa výhod a jistoty jednotné evropské měny vyvolala zájem vlády o urychlený vstup (občané byli spíše pro přijetí dolaru), ale euforie brzy opadla. Nyní je hlas pro ojedinělý, i v parlamentu jej prosazuje jen jedna strana z pěti, a to ještě opoziční. Hlasování o vstupu do Evropské unie by dopadlo dalším „ne“. Hlavním důvodem jsou ovšem unijní kvóty pro rybolov. Ekonom Haraldur Fridgeirsson vysvětluje: „Dovedli jsme si poradit i předtím a stát se svojí vinou do současných problémů nedostal. V Evropě se vyloví dvě kila ryb na hlavu, na Islandu čtyřicet tun, není tohle dost pádný argument?“ Přesto jako by se Island poslední měsíce zpomalil. Vyřídit banální záležitosti na úřadě trvá nekonečně dlouho, i když si státní instituce obvykle vymýšlejí náplň práce, aby měly co dělat. Většina nové výstavby je už přes rok pozastavena a čeká se, co bude dál. Stát teď především potřebuje zahraniční investice, ale nápadů tu byly spousty, a ne všechny byly zdařilé, proto jsou teď úřady vůči nim spíše skeptické.
Snad víc než finanční problémy Islanďany sužuje nespravedlnost; bývalí majitelé bank peníze prošustrovali v hazardních hrách a dodnes ani jeden nepyká. Přesto budou obyvatelé díky svému dědičnému vlastenectví stát při své zemi dál. Zprávy o vlně emigrace jsou dalšími z řady těch, které žijí jen ve světě globálních médií. Hrstka lidí, co odešla z Islandu za prací, není nic, co by místní úřady jakkoliv znepokojovalo. Masová emigrace se neděje a místní takové zprávy berou jako součást poplašných senzací, kterým se zasmějí. „Proč je vlastně o Island teď takový mediální zájem? Jsou přece jiné státy, které mají skutečně velké problémy.“
***
Islanďané se právem cítí dotčeni, že tak malý stát má nést zodpovědnost za další Evropany, kteří si dychtivě ukládali v soukromé internetové spořitelně IceSave, přilákáni nabídkou vysokých úrokových sazeb
O autorovi| LENKA VAIGLOVÁ, fotografka, působí dlouhodobě na Islandu
