JERUZALÉM/PRAHA Bude příštím šéfem vlády Cipi Livniová, nebo Benjamin Netanjahu? To je po úterních volbách v nejistotou zmítaném Izraeli asi nejskloňovanější otázka.
Nejvíce mandátů (28) v parlamentu sice získala centristická strana Kadima, v jejímž čele stojí současná ministryně zahraničí Livniová, větší šanci na sestavení kabinetu má však zřejmě šéf pravicového Likudu Netanjahu, který se umístil na druhém místě s odstupem pouze jednoho poslance. Oba politici přitom po úterních volbách stejně nadšeně oslavovali své vítězství. „S boží pomocí povedu příští vládu,“ podotkl Netanjahu. „Národ promluvil a zvolil Kadimu,“ kontrovala Livniová.
Oba přitom patří k izraelským politickým veteránům. Přestože je pro ně dlouholetá znalost zákulisního prostředí výhodou, nesou si s sebou i často nemalé handicapy. Právnička Livniová se do nejvyšších pater šplhala krok za krokem. Ještě před deseti lety se pohybovala na politickém okraji, než byla v roce 1999 zvolena do parlamentu paradoxně za stranu Likud. Skutečný průlom však nastal v roce 2001, kdy jí tehdejší premiér Ariel Šaron svěřil ministerský post ve svém kabinetu. Ostatně spojení právě se Šaronem bylo pro Livniovou v mnoha ohledech osudové. Spolu se Šaronem totiž v roce 2005 přešla do nové centristické strany Kadima. A pak už to šlo rychle. Nejprve se stala šéfkou diplomacie a loni v září převzala i vedení strany.
Livniovou však v předvolební kampani mohlo limitovat to, že kandidovala jako žena ve společnosti, kde vojenská stránka věci hraje tradičně velkou roli. Tento nedostatek se však Livniová pokusila vynahradit mimo jiné tím, že razantně podporovala nedávnou ofenzivu v pásmu Gazy. Naopak je otázkou, zda v předvolebním klání hrálo nějakou roli to, že se Livniová loni v červenci poprvé veřejně přiznala, že byla agentkou Mossadu. V budoucích vyjednávacích hrátkách však pro Livniovou může být nevýhodou to, že se vládu pokusila neúspěšně sestavit už loni v říjnu poté, co rezignoval premiér Ehud Olmert. Nezískala však dostatek politických partnerů a výsledek byl logický – vypsání předčasných voleb.
Proti spíše umírněnější Livniové je Netanjahu (přezdívaný Bibi) vnímán jako jestřáb. Premiérem přitom již jednou byl, a sice v letech 1996 až 1999. Později byl v Šaronově vládě ministrem financí, občas však tehdy působil zahořklým dojmem. Rozkol byl dokonán v roce 2005, kdy Netanjahu podal demisi kvůli nesouhlasu s plánovaným stažením židovských osadníků z pásma Gazy.
Později Šarona vystřídal v čele strany. V předvolebních průzkumech si Netanjahu dlouho udržoval náskok. Pak však přišla válka v Gaze, kterou Izraelci masivně podporovali a situace se otočila. Mnozí analytici také zdůrazňovali, že Netanjahu se náskokem příliš uspokojil a umožnil tak Livniové nabrat nový dech.
Na tahu je prezident Peres Nejdůležitější osobou příštích dní v Izraeli bude prezident Šimon Peres. Právě on určí, kdo začne s pokusem sestavovat vládu. Jednoznačnou výhodou Netanjahua je to, že pravicové strany získaly dohromady nadpoloviční většinu ve 120členném parlamentu.
Naopak Livniová zdaleka tak dobré vyhlídky nemá. „Cipi Livniová má minimální, ne-li žádnou šanci na vytvoření vlády,“ citovala agentura Reuters politologa Avrahama Diskina z Hebrejské univerzity. Toto nebezpečí si zjevně uvědomuje i Livniová, která proto koketuje s myšlenkou utvoření koalice. Za současného rozložení sil však tato možnost pro Netanjahua zřejmě nebude lákavá.
Důležité nakonec může být i to, ke komu se přikloní šéf třetí nejúspěšnější strany Izrael je náš domov Avigdor Lieberman.
I když je jeho strana zaměřená ostře doprava, nechává si zatím všechny možnosti otevřené.
Pokud by skutečně nakonec Peres vyzval Netanjahua, bylo by to poprvé v izraelských dějinách, kdy by vládu nesestavoval předseda vítězné strany.
