Sobota 25. května 2024, svátek má Viola
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Jak je prosté zničit člověka

Česko

U nás dosud jedinkrát uvedenou hru Ödöna von Horvátha Víra, naděje, láska nabídl nyní festival německého divadla v nastudování mnichovské Kammerspiele.

Hru s podtitulem Malý tanec smrti v pěti obrazech napsal Ödön von Horváth ve třicátých letech a byla první z jeho tvorby, která již nemohla být v Německu z politických důvodů uvedena. Tento typický Středoevropan, jehož kořeny se dotýkají snad všech národností tohoto prostoru, emigroval před nacismem nejprve v roce 1937 z Berlína do Vídně, pak přes Prahu do Curychu a nakonec do Paříže, kde za bizarních okolností tragicky zemřel. Německy mluvící divadla v tehdejším Československu byla poslední v Evropě, v nichž se odehrály jeho premiéry.

Horváth je fantastický autor se smyslem pro skurilní výjevy, pro tragikomičnost a divokou grotesknost života. Z dramatika, který dokázal skvěle vystihnout skrývaná zákoutí lidské povahy a vylíčit osud člověka podléhajícího nemilosrdným mechanismům společnosti, se u nás bohužel pravidelně uvádí jen Povídky z Vídeňského lesa, ostatní tituly se objevují občas. Víru, naději a lásku režíroval v Plzni Otto Ševčík v roce 1973.

Geniální zpracování banality

Režisér Stephen Kimmig, který patří k talentovaným tvůrcům střední generace a letos byl například nominován na cenu Faust za režii Marie Stuartovny, ke hře přistoupil naprosto nezatíženě a převedl ji do moderního divadelního jazyka. Dokázal jednoduchými režijními a výtvarnými prostředky vystihnout nadčasovost tragického příběhu, který geniálním způsobem zpracovává v podstatě banalitu z černé kroniky, aby poskytl výpověď o stavu společnosti.

Mladá Alžběta se dopustí zanedbatelného provinění a doplatí nejen na nesmyslné paragrafy, ale především na lidskou zištnost, lhostejnost, zbabělost a bezohlednost. Kimmig rafinovaně rozehrává smrtelný rej, který nezadržitelně krok za krokem směřuje k tragickému konci - k likvidaci člověka, na níž se podílejí všichni kolem něj, vědomě i nevědomě. To je ostatně téma, které rezonuje stále, za Horvátha i dnes. Režie text účelně zkrátila a zvolila také nesmírně zajímavý přístup - inscenace má strukturu blackoutů, které významově oddělují jednotlivé situace a udržuje si tak zvláštní, propracovaný, téměř hudební rytmus. Scéna je prázdná, po všech stranách vykrytá průhlednými celofánovými závěsy, za nimiž se postavy občas zjevují jako nereálné přízraky. Zářivky naopak vydávají ostré světlo, které diváky skoro řeže do očí. Jeviště je od počátku pokryto vodou, v níž se hrdinové brodí, a která je výmluvnou předzvěstí konce.

Je to velice nehostinné, depresivní a nekonkrétní místo, kde se nelze o nic opřít, s ničím počítat, nic vybudovat. Nejistota a absolutní ztráta důvěry ve vše, jakou může prožívat člověk zahnaný do kouta, je další téma přesvědčivě se objevující i v hereckých výkonech, především představitelky hlavní role Brigitte Hobmeierové. Ta vyzařuje neuchopitelnou energii, její psychofyzické herectví má zvláštní náboj a stále víc působí skoro jako průhledná neskutečná bytost nořící se zvolna do proudu, který ji odnese z tohoto světa.

Neokázalá Kimmigova inscenace přinesla svědectví o přemýšlivém hledání nových možností v uvádění neprávem zapomenutých her.

***

Je to velice nehostinné, depresivní a nekonkrétní místo, kde se nelze o nic opřít, s ničím počítat, nic vybudovat

Autor:

Pracující důchodce skončil po nehodě bez příjmů. Účty poplatil díky životnímu pojištění
Pracující důchodce skončil po nehodě bez příjmů. Účty poplatil díky životnímu pojištění

Spousta důchodců si dnes přivydělává, aby zvládli zaplatit stále rostoucí výdaje a nemuseli se spoléhat na pomoc svých blízkých. Podobně tomu bylo...