Jak jsme se smáli pionýrům

Dvacet let se nám srpnová invaze směla připomínat tak leda žvásty sesypanými do Poučení z krizového vývoje, ze kterého se zkoušelo i na univerzitě (to by byl hřích na politické ekonomii, kdybych vám dala za tři, pravila tučná a nesympatická osoba, když jsem neuměla žvásty reprodukovat). Vymazávali nám systematicky paměť, jako by se to nikdy nestalo, ale ty díry na muzeu po bratrské pomoci byly pořád stejně výmluvné. Bolševik kupodivu nebyl s to je opravit, bodejť, po městě rostlo jedno socialistické podloubí za druhým (pro mladší: dřevěné vzpěry budící dojem, že se něco opravuje). Když televize tento týden až do šesté hodiny ranní invazi vyvolávala z minulosti, celé to trauma, neštěstí a ponížení znovu mohutně vyhřezlo v desítkách svědectví. Psali je i ti, kteří tenkrát byli děti. Co víc, mnozí se styděli, že jsme ze dvou třetin dnešních -náctiletých vychovali takové ignoranty, že netuší, co 21. srpen byl. Z nás ale - tehdy dětí - udělal srpen předčasně dospělé, do té doby jsme bolševický režim nevnímali, či se jím spíš nezabývali. Od srpna '68 už nikdo nemohl vykládat, že nevěděl, co jsou komunisti zač. Přišly knížky, které otvíraly oči. Ta moje první byla svědectví z jáchymovských lágrů Řešení gama. Ale ještě rok před invazí můj otec doma křičel -nenechám si z dítěte udělat bolševika a já brečela, že chci být jiskřička, že jsou tam všechny holky. Matka ho krotila, Jiří, měj rozum, jsou to děti. No právě proto, řval otec ještě víc. Přijely tanky a už nikdo nechtěl být jiskřička, naše devítileté oči plály bojovností, po letech čtu ten komický dopis ze školy v přírodě - víme jako vy, že odvolali Dubčeka a dali tam Husáka - hnusáka. Do konce základní školy nikdo ze třídy nevlezl do Pionýra. Bylo to přece tak jasné, nebylo co řešit. A pak to najednou bylo méně jasné a už se to tak nevyhrocovalo a kamarádka 21. srpna u táboráku hystericky ječela, ať jí s tím Krylem neděláme tryznu. A potom, to už jsme měli za sebou i vysokou školu, provokující spolužák na srazu pravil - tak co, přiznejte se, kdopak jste v partaji. Nejdřív bylo trapné ticho, někteří dostali divný výraz a jeden dotčeně pravil: „Mám snad jít, nebo co?!“ Naštěstí nás bylo dost, kteří se smáli, trochu trpce a už ne pionýrům, ale smáli.