Návrh, aby školy uzavíraly s rodiči smlouvu o chování dítěte, sám o sobě nestačí
Ministr školství Josef Dobeš navrhuje, aby základní a střední školy uzavíraly s rodiči smlouvu o chování dítěte ve výuce.
Je nepochybné, že žák, který vyrušuje, pere se, ničí věci, hádá se, nedává pozor, jen těžko může dobře zvládat to, kvůli čemu do školy chodí. Podobně učitel, který se musí neustále zabývat řešením podobných nepravostí, nemůže dobře vyučovat. Vzhledem k tomu, že škola na sebe bere vedle tradičních úkolů další povinnosti (finanční gramotnost, etická výchova, sexuální výchova…), vyžaduje to, aby měla žáky bystré, soustředěné, vytrvalé, pracovité. Z tohoto pohledu lze konstatovat, že situace je čím dál složitější, nůžky mezi nároky na vzdělanost, úkoly školství a reálným chováním a jednáním dětí se rozevírají stále víc. Podobně však řada učitelů nemá elementární dovednosti, jak předcházet a zvládat i malé problémy, ze kterých se tak časem stávají problémy velké a obtížně řešitelné, aniž by je rodiče mohli jakkoli ovlivnit. Učitelé i žáci tedy skutečně potřebují v tomto směru pomoc.
Takové smlouvy existují v řadě států. Takže nemusíme vtipkovat, že pan ministr si možná přináší některé způsoby z vězeňství, kde také působil. Ovšem k případnému mechanickému a povrchnímu přenášení zkušeností mám několik připomínek. Jestliže se řekne A, musí být jasné i B.
Vše má svůj čas a vývoj Režim základního vzdělání a střední školy je odlišný. Zatímco k docházce do základní školy jsou rodiče donuceni zákonem, protože u nás je povinná školní docházka, střední škola už je dobrovolná. Na střední škole si podobnou smlouvu umím bez problému představit – v případě neplnění se škola se studentem rozloučí.
Ovšem co by bylo náplní takové smlouvy? Za chování a jednání dítěte v základní škole má odpovědnost učitel, nemůže ji nést rodič. Když si vezmu vnuka na hlídání, nebudu si stěžovat, že dělá neplechu, protože tím pouze říkám, že jsem ho nezabavil, nezvládl, že to s ním neumím. Bude tam zakotvena povinnost školy jasně a zřetelně pečovat o děti určitým způsobem bez ohledu na podmínky, které má? Školský zákon, který už pět let proklamuje, že škola respektuje jedinečnost každého žáka, zatím příliš nefunguje. Kdo bude například odpovědný za problémy žáka, když ho vyučuje nekvalifikovaný učitel?
Pan ministr chce, aby rodiče měli odpovědnost. Za co? Za dítě? Tedy logicky i za vzdělání. Jednoznačně souhlasím. Jenže všechno má svůj čas a vývoj. Nevím, jestli si někdo myslí, že jsme už překonali letitý přístup, podle kterého má za vzdělání zodpovědnost stát. Rodiče si nejprve musí uvědomit, že tomu tak fakticky není a ani nemá být. Souběžně s tím musejí dostat větší pravomoci rozhodovat o obsahu i formě vzdělání svého dítěte. Musí být vytvořeno a umožněno víc vzdělávacích cest. Teprve pak bude možné, když se rodiče rozhodnou naplňovat povinné vzdělání dítěte v konkrétní škole, podmiňovat je smlouvou. Nebo snad smlouvy budou jen pro zlobivé – ty už i dnes mohou být součástí intervence poradenského zařízení.
Jestliže má žák výchovné problémy, bude ho prý možno umístit například ke školnímu psychologovi a poskytnout mu terapii (asi spíš krizovou intervenci). Jenže všichni víme, že psychologové v takovém množství ve školách nejsou a v dohledné době nebudou. Jednak jich v České republice ani tolik není k dispozici (navíc MŠMT snižuje počty studentů) a i kdyby, znamenalo by to enormní nárůst financí. Takový psycholog musí být i v malé škole k dispozici pět dní v týdnu po celou dobu vyučování, protože nikdo neví, kdy se co přihodí. Navíc by měl mít neustále pohotovost a to se úplně neslučuje s běžnou činností, kterou má vykonávat.
Co by mělo následovat Nemá-li jít o další nepromyšlené plácnutí do vody, měl by pan ministr začít urychleně tím, že bude vytvářet učitelům lepší podmínky pro práci. Jednoznačně by se opět měly začít snižovat počty dětí ve třídách – maximálně dvacet, lépe patnáct žáků. Je žádoucí zvyšovat kompetence učitelů. Zbavovat se neschopných, kteří kazí děti. Měl by zajistit změnu povinné školní docházky na povinné vzdělávání. Měl by spustit mediální kampaň, aby rodiče lépe rozuměli tomu, proč jsou jedině oni zodpovědni za vzdělání (a všechno ostatní) svého dítěte, a ne žádná instituce. Že to současně neznamená, že právě oni budou učit násobilku a vybraná slova.
***
Takové smlouvy existují v řadě států. Takže nemusíme vtipkovat, že pan ministr si možná přináší některé způsoby z vězeňství, kde také působil.
O autorovi| VÁCLAV MERTIN, dětský psycholog e-mail: vaclav.mertin@ff.cuni.cz
