V posledních letech se však – v souvislosti se zveřejněnými jmény spolupracovníků StB – debat na toto téma vyrojila celá řada. A dost často se v nich spojují dvě věci, které ne až tolik souvisí. Jednou je samotná skutečnost prokázaného osobního selhání, které by mělo být otázkou svědomí dotyčného a které nepřísluší hodnotit těm, kteří se do podobné situace nedostali. Útoky na ty, kteří to „morálně nezvládli“, jsou sice pochopitelné, ale zavání povýšeností těch, kteří jen měli štěstí, že podobný problém nemuseli sami řešit. Přece jen případů, kdy ke spolupráci došlo pod fyzickým či psychickým nátlakem, není zrovna málo.
Pak je tu ovšem ještě druhá věc – a tou jsou zpětné reakce těch, na které se „cosi provalilo“. Někteří to na sebe prozradili sami a dříve, než byli objeveni ve svazcích spolupracovníků. Jiní až poté, ale nedělalo jim problém se omluvit a vyjádřit pokoru nad vlastně často srozumitelným selháním. A jsou i tací, kteří dlouhá léta mlžili a dětinsky odmítali se na podezření a podobná témata s kýmkoliv bavit.
Lze ovšem věřit (často moralizující) písně někomu, kdo neopomene skoro na každém koncertě, včetně těch, které se odehrávají před několikatisícovým davem, jako byl například minulý týden na Colours of Ostrava, otřít se nějakou „vtipnou“ poznámkou o novináře, kteří si dovolili o něm napsat něco nepěkného? I když je jasné, že s davem fanoušků a masovým zájmem to vůbec nemá zapotřebí? Smutné konce. Ještě že ty samotné písničky je přežijí.
O autorovi| Antonín Kocábek, redaktor LN
