Klíč k Bratislavě odjakživa poskytuje Dunaj. Bez řeky by město nevzniklo, na jeho začátku byl brod, široko daleko jediné místo, kde se dal veletok překročit. Na tomto místě se křížila jantarová stezka ze severu a hedvábná z východu. Jenže v průběhu staletí se Bratislava stala městem při Dunaji, nikoli na Dunaji, řeka město nespojuje, ale rozděluje. Dunaj z Bratislavy už téměř před sto lety vyhnali, město ho opustilo, ohradilo, a voda - kdysi nejdůležitější součást metropole - se do něj dnes vrací jen v kanystrech a lahvích.
Už dlouhé měsíce se táhnou stavební práce na nové dlouhatánské protipovodňové zdi, která je sice nižší, ale i tak dost podobná té pověstné berlínské. Má nesporné bezpečnostní výhody, ale obávám se, že přinese definitivní zabetonování vztahů mezi městem a řekou. Stavitelé slibují za zdí nové promenády a mola, ale zřejmě tam nakonec vzniknou jen předražené podniky pro superbohaté, jaké v uplynulých letech zaplavily bratislavské Staré město.
Ještěže to nebyli Maďaři Minulý týden rozrušila Bratislavany zpráva, že Rakousko se ve velkém pustilo do čištění Dunaje, což ohrožuje kvalitu pitné vody na Slovensku.
Ještěže to udělal obdivovaný jihozápadní soused, a nikoli po proudu ležící Maďarsko - jinak by byla média zahlcená šílenými politickými přestřelkami. Zvlášť od vypuknutí hospodářské krize snad není vděčnější metody, jak odpoutávat pozornost od skutečných problémů na obou březích Dunaje.
Údajné slovensko-maďarské spory patří už léta do žánru science fiction, nebo se dají cucat z prstu šéfa nacionalistů Jána Sloty, největšího fantasty své generace (tolik konfliktů a hrozeb si nevymyslel ani L. Ron Hubbard v šíleném románu Bojiště Země). Jasný důkaz, že na běžné lidské úrovni jinak dokáží sousední národy spolupracovat k oboustrannému prospěchu, nabízí Muzeum kultury Maďarů na Slovensku. Vzpomínka na rok 1620 S trochou hanby přiznávám, že jsem ho navštívil poprvé. Instituce má hlavní sídlo v Brämerově kurii na bratislavské Žižkově ulici, která se v minulosti jmenovala i po Marii Terezii a Hermannu Göringovi. Myslím, že i nejzarytější odpůrci Bratislavy trochu změknou, jakmile uvidí masivní dvouposchoďovou budovu z roku 1620. Patřila Franzi Pramerovi, boháči ze čtvrtě Zuckermandel, který ve vlastním domě dovolil přespávat i služebnictvu. Dnešní výstavní prostory jsou někdejší malé i větší pokoje, členité i klenuté, s původními renesančními prvky. Škoda, že muzeum zůstává trochu stranou pozornosti: do zastrčené ulice si chodí odpočinout policisté během služby - kriminalita přece u nás neexistuje, takže je třeba se zdokonalovat v klábosení a kouření
Výstava Dunaj v čase a obrazech mi přišla jak na objednávku; ale nemusíte právě psát román o řece, abyste si do muzea našli cestu.
Vrchol je ve sklepě Rozsáhlá expozice vznikla ve spolupráci s maďarskými historiky a sběrateli, jež k Dunaji bez přehánění váže láska. Jejím skvostem jsou raritní fotky od zapomenutého lodního kapitána Johanna Eilingsfelda, od maďarského avantgardisty Erna Vadasa nebo meziválečného kronikáře a fotografa V. Benesche. Překvapily mě ukázky rýžování zlata v Bratislavě, čímž nemyslím privatizaci ani vyděračství, ale tvrdou manuální otročinu s lopatou a drátěným sítem. Kdo věděl, kde rýžovat, měl se dobře už před sto lety.
Své kouzlo nechtěného má společný dokumentární film osmi podunajských zemí z roku 1956, kdy Dunaj poprvé spojil ideologické nepřátele: každý stát vypadá jak bukolická idyla vytržená z dějin, co je při pohledu na letopočet vzniku zvlášť krutá ironie. Za vrcholem výstavy jsem sestoupil do velkého sklepa, kde se rozprostírají první kompletní mapy řeky i území dnešního Slovenska - vyžádal si je císař Josef II., aby lépe poznal svou obrovskou zemi. Toto dědictví vytvářely generace předků; a spolehlivě léčí mindráky.
Výstava potrvá v Bratislavě do 11. října, pak se přesouvá do dalšího podunajského města Komárna.
O autorovi| Michal Hvorecký spisovatel Autor (*1976) je bratislavský spisovatel.
