Kdysi to bývala zlodějská čtvrť, za války sem pak nacisté svezli dvě stě tisíc Židů, kteří tu čekali na smrt. Většinou byli z Polska, ale i z Prahy, Vídně nebo Berlína. Namačkaní v pokojích, na chodbách, jeden člověk na metr čtvereční, všude hlad, špína a nemoci... Spousta jich nepřežila první zimu. Dnes v těch samých domech a bytech stále žijí lidé. Lodžská čtvrť Baluty je plná nezaměstnaných, sociálně slabých, starých lidí, ale i dětí pobíhajících mezi ruinami a gangů výrostků.
„Baluty jsou synonymem bídy, alkoholismu, agresivity, ale také zvláštní tradice města, hrdosti a podivné svébytnosti. Tady se prodává nejvíce pašovaného alkoholu a cigaret, pevnou rukou tu vládnou pouliční gangy. I dnes je to vlastně největší čtvrť druhého města Polska - o té se nedá jednoduše říct, že by byla na okraji,“ shrnuje své zkušenosti dokumentarista Pavel Štingl.
Poprvé tu byl před pár lety na soukromém výletě s několika pamětníky. Dozvěděl se například, že dnešní bleší trh je na tom samém místě, kde se kdysi prodávaly poslední rodinné šperky za slupky od brambor, že dnes si děti hrají na schovávanou tam, kde se před lety snažili rodiče ukrýt své děti při selekci do transportu.
Kvůli filmu se tedy opět s několika pamětníky do Balut vrátil, jejich vzpomínky jsou na plátně konfrontovány s dnešním životem v „ghettu“ a s jeho současnými obyvateli. Bylo prý obtížné získat si jejich důvěru, už vůbec se na ně prý nedalo spolehnout, na domluvené schůzky nechodili, neotevírali dveře. O to více se tvůrci spolehli na náhodu, nejúčinnější prý bylo jen postavit kameru a čekat, často se začaly dít věci, které nelze zrežírovat.
Hluboce zakořeněná nenávist Asi nejděsivěji působí přetrvávající nenávist místních obyvatel vůči Židům. Přitom vlastně nejde o projev rasismu tak, jak ho dnes vnímáme, ale o hluboce zakořeněnou nenávist. Když „Baluťáři“ do kamery nadávají na vydřidušské Židy, mají na mysli svého polského domácího, který po nich chce činži, přestože ví, že zrovna všechen svůj příjem musel zkapalnit v pašovaném špiritusu. „Špinaví Židé“ jsou i ti, kteří fandí jinému fotbalovému klubu než členové místního pouličního gangu. Polština prostě nezná horší nadávku a výrostci stále malují po zdech Davidovu hvězdu jako symbol hanby a hrdě se k tomu hlásí.
I takové situace zachytili Pavel Štingl s Miroslavem Jankem. Záběry „svérázného životního stylu“ a „originální“ názory místních obyvatel tvoří současnou rovinu filmu, v té druhé, historické, se objevují vzpomínky nedobrovolných židovských obyvatel ghetta a dobové fotografie Henryka Rosse. Jedna z pamětnic ve filmu říká: „Nejhorší byl život v Lodži, protože v Osvětimi jsme už byli jen hmyz určený k zašlápnutí. Dnes chápu, proč nás tam odvezli, protože jiné tak hrozné místo jsem na světě neviděla. Nechápu, že dnes mohou žít v ghettu Baluty lidé, když už tam kolem není plot.“ Právě tento paradox Ghetto jménem Baluty zachycuje.
Film Pavla Štingla od 26. května putuje kiny spolu s výstavou fotografií, které v Balutách udělal Karel Cudlín. Docela náhodou chodil po ulicích Lodže ve stejné době jako Štinglův štáb. Setkání bylo inspirací pro společný projekt uvedení dokumentu spolu s výstavou. Fotografie jsou k vidění do konce června v pražském kině Oko, kde mělo Ghetto jménem Baluty premiéru, a také v kině v Novém Boru. V červenci se výstava přestěhuje do synagogy v Polné, kde se také bude promítat Štinglův film. Termíny projekcí a další podrobnosti k filmu i výstavě lze najít na www.balutyfilm.com.
