Neděle 29. ledna 2023, svátek má Zdislava
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jak se neptat na trest smrti

Česko

Esej kriminologa o postojích české veřejnosti k zločinům a trestům

Nejde o to, nač se ptáte - ale jak se ptáte, nazval jednu svou studii o trestu smrti britský kriminolog Peter Jones. České průzkumy to potvrzují: veřejnost volá po přísných trestech - anebo ne; podle toho, jak formulujete otázku. Známý finský kriminolog Kauko Aroma před časem prohlásil, že kriminalita je oblastí, pro níž jsou typické slabé vědomosti či znalosti, avšak zároveň silné postoje a názory.

Výzkumy, které v uplynulých letech provedl Institut pro kriminologii a sociální prevenci, uvedený výrok v mnohém potvrzují. Respondenti nám nejednou upřímně přiznali, že nemají dostatek informací o stavu či struktuře kriminality, o aktuální výši trestů, které jsou u nás za zločiny udělovány, a o jejich praktickém výkonu. Současně ale byla většina z nich bytostně přesvědčena, že kriminalita rok od roku dramaticky stoupá, že dominují závažné násilné trestné činy, orgány činné v trestním řízení plní svou funkci nedostatečně, systém sankcí je příliš mírný a výkon nejpřísnějšího trestu, tedy odnětí svobody, se u nás podobá pobytu v příjemném rekreačním zařízení. Sluší se ovšem dodat, že čeští občané se v těchto názorech ani v nejmenším neliší od občanů v jiných zemích. Hlas lidu a hlas expertů První dojem je jednoznačný. Občané se nám budou nutně jevit jako velmi punitivně naladění (tj. náchylní k trestání), neboť nepřehlédnutelným prvkem v mnoha výzkumných zprávách je volání po celkovém zpřísnění trestní represe.

Ani citelným zpřísněním sankcí se občanům nelze zavděčit. Kritika výše trestů trvá i v zemích, které se vydaly cestou

represe - jako USA.

Nemalá část by uvítala, aby se vrátil trest smrti; šetření Centra pro výzkum veřejného mínění, které toto téma kontinuálně sleduje, naznačují, že pro absolutní trest jsou v České republice dlouhodobě dvě třetiny obyvatel. Ze stejného zdroje můžeme získat také informaci, že 55 % našich občanů považuje tresty za příliš nízké u postihování obecné kriminality, 64%u kriminality hospodářské a 83%u kriminality násilné.

Paradoxně přitom platí, že ani citelným zpřísněním sankcí se občanům zavděčit nelze. O příslušných reformách totiž mnohdy ani nevědí, neboť se ukazuje, že kritický přístup k výši trestů nadále přetrvává také v zemích, které se vydaly cestou zvýšené represe (například USA nebo Velká Británie).

Britská studie z poloviny 90. let názorně ukázala, že na rozdíl od právníků většinu veřejnosti netrápí ani tak rizika justičních omylů, založených na odsouzení nevinného, jako spíše hrozba, že bude nedopatřením propuštěn někdo, kdo se kriminálního deliktu dopustil. (Lizanne Dowds.: The long-eyed view of law and order, Dlouhodobý pohled na právo a pořádek. Home Office 1995.) Procesní postupy, jichž se orgány činné v trestním řízení drží, v očích mnoha občanů mohou nabývat rysů neopodstatněného nadržování zločincům.

Velké části veřejnosti chybí osobní zkušenost s institucemi zabývajícími se kontrolou kriminality (na rozdíl od zkušeností se školstvím nebo zdravotnictvím). Značnou úlohu při formování názorů a postojů proto sehrávají média. Za již klasickou je dnes považována studie Dittona a Duffyho z počátku 80. let, zabývající se regionálním zpravodajstvím o kriminalitě ve Skotsku. Ačkoli na závažné zločiny násilného charakteru připadalo ve statistikách ve zkoumaném období pouze 2,4 %, média jim věnovala 45,8%veškerého prostoru vyhrazeného informacím o trestné činnosti (Jason Ditton a James Duffy: Bias in newspaper reporting of crime news, Zkreslení v novinovém zpravodajství o kriminalitě, British Journal of Criminology 1983).

Výhradně punitivní naladění občanů je mýtus: z řady výzkumů vyplývá, že občané sice požadují přísné a nekompromisní tresty pro pachatele nejzávažnějších deliktů, ale zároveň jsou otevřeni mnoha myšlenkám soudobé kriminologii velmi blízkým.

A máte silný názor?

Většina veřejnosti je schopna a ochotna zvažovat takové aspekty, jako jsou například zájmy a potřeby poškozených nebo možnost efektivního výchovného působení na pachatele. Zjednodušený a černobílý pohled na zločin a zločince u občanů objevíme spíše tehdy, budemeli se jich zjednodušeně a černobíle dotazovat.

Klasickým příkladem jsou studie k možnosti znovuzavedení trestu smrti. I jeho nejradikálnější zastánci zpravidla promýšlejí, pro jaký typ pachatelů a za jakých okolností by jeho užití přicházelo v úvahu. Jednoduchá otázka zjišťující pouze variantu „pro“ a „proti“ nám však o tom neprozradí nic. Navíc řada lidí na tuto otázku vyhraněný názor nemá (v domácích šetřeních volí odpověď „nevím“ pravidelně 10-20 % respondentů). Empiricky již bylo potvrzeno, že odpověď na přípustnost absolutního trestu můžeme do jisté míry ovlivnit formulací samotné otázky. Pokud jsou například respondenti na úvod dotázáni, zda mají na zavedení absolutního trestu jasný názor, a teprve následně jsou požádáni o jeho vyslovení, počet osob volících variantu „nevím“ nápadně vzroste (Peter Jones: It's not what you ask, it's the way that you ask it; Nejde o to, nač se ptáte, ale jak se ptáte, Prison Journal 1994) Kolik je u nás vražd Závislost výsledků výzkumu na užité metodologii byla v oblasti veřejného mínění o kriminalitě potvrzena také u nás.

Podle šetření Centra pro výzkum veřejného mínění z roku 2003 si naši občané představují, že vraždy se na celkové kriminalitě podílejí 9 % (ve skutečnosti na ně připadá zhruba 0,05 %). V našich dvou studiích jsme naopak došli k závěru, že lidé mají tendenci skutečný rozsah tohoto trestného činu spíše podceňovat než přeceňovat.

Jak je něco takového možné?

Vše se patrně odvíjí od otázek, která byly respondentům položeny.

Ve výzkumu CVVM šlo o výzvu uvést procentuální odhad vražd na všech trestných činech, které během roku vyšetřuje Policie ČR, což mohlo vyvolat dojem, že daný podíl se skutečně pohybuje v řádu procent, a nikoli jejich desetin či setin. Naše výzkumy naproti tomu stavěly na pokusu o přesný odhad počtu vražd v uplynulém roce, a to bez jakékoli, byť jen orientační nápovědy. Ačkoli i v tomto případě uváděli někteří oslovení neúměrně vysoké údaje (v řádech tisíců), častější situací bylo, že respondent nabídl počet nižší, než činil reálný stav.

Nemalá část výzkumů, zabývajících se veřejným míněním o kriminalitě, je bohužel velmi nedokonalá. Respondenti jsou většinou pouze dotazováni, zda jsou tresty dostatečně přísné, případně se dotazníky zaměřují pouze na klasickou reakci na zločin, tedy na trest odnětí svobody a podmínky jeho výkonu.

Studie, které tento tradiční a jen velmi obecný rámec překročily, přitom zcela zřetelně ukazují, že řada občanů si je ve shodě s kriminologickými poznatky vědoma například významu a role prevence a proti mysli jim nejsou ani různá alternativní opatření a postupy.

Kdyby se to stalo mně Podle jednoho z našich výzkumů je 53 % českých občanů přesvědčeno, že lepším způsobem, jak zabránit delikvenci mladých lidí, je předcházet rizikům s ní spojeným (například zapojováním mladých lidí do sportovních aktivit nebo programů pro získání pracovní kvalifikace), a nikoli je důsledně trestat a odstrašovat. V jiné studii pro změnu vyšlo najevo, že veřejnost se v zásadě ztotožňuje s principy restorativní justice (při níž jde o nápravu následků trestného činu) a souhlasí s tím, aby byly vhodné případy řešeny mediací - více než polovina reprezentativního vzorku obyvatel České republiky dokonce vyjádřila názor, že mediace by mohla připadat v úvahu u jakéhokoli trestného činu, pokud s tím bude poškozený souhlasit (Jan Rozum a kol.: Uplatnění mediace v systému trestní justice. Praha, IKSP 2009).

Přibližně stejný podíl respondentů by navíc na mediaci přistoupil, pokud by se sami stali oběťmi trestné činnosti. Striktně ji za takových okolností vyloučila jen necelá pětina dotázaných.

Výzkum na druhou stranu odhalil, že reálné povědomí o existenci některých alternativních opatření je u nás dosud velmi slabé. Ačkoli Probační a mediační služba zahájila svou činnost již v roce 2001, více než dvě třetiny občanů přiznaly, že o ní nemají nejmenší tušení. Jako kdybyste byli soudci Jedním ze způsobů, jak lze ve výzkumech veřejného mínění zjišťovat názory občanů na kontrolu kriminality, je rozhodování o vhodném trestu v konkrétně popsaných kauzách. Někteří autoři dokonce soudí, že se jedná o výrazně vhodnější způsob, než jaký představují otázky kladené v širší rovině. Zvažuje-li respondent podrobnější informace o pachateli či charakteru jeho skutku, blíží se tím skutečnému rozhodování, které v trestních věcech činí soudci. V několika výzkumech již bylo potvrzeno, že při užití této metodologie se respondenti projevují výrazně méně punitivně.

Efekt konkrétně popsané kauzy funguje též u respondentů, kteří mají osobní zkušenost se zločinem. Jak ve své studii popsal Mike Maguire, oběti vloupání se v obecné rovině vyslovovaly pro velmi přísné tresty, které by měly být za tento typ trestné činnosti udělovány. V okamžiku, kdy se tématem stal jejich vlastní případ a adekvátní potrestání pachatele, který poškodil je osobně, však řada z nich projevila tendenci hovořit spíše o alternativních trestech či výchovných opatřeních (Mike Maguire, Trevor Bennet: Burglary in a dwelling - the offence, the offender and the victim; Vloupání do obydlí - útok, útočník a oběť. Londýn 1982).

Mladý lupič s televizí Klasický příklad otázky, kladené v uvedeném duchu, obsahuje Mezinárodní výzkum obětí trestné činnosti (ICVS), jehož primárním cílem je zjišťování zkušeností občanů se zločinem a jejich mezinárodní komparace. Velkou výhodou ICVS je, že se uskutečnil opakovaně, a tak je možno sledovat, zda se mínění postupem času mění.

Otázka se týká jednadvacetiletého pachatele, který je již podruhé odsouzen za vloupání. Tentokrát odcizil televizi. Respondenti pro něj mají zvolit vhodnou formu potrestání, a to z variant peněžitý trest, obecně prospěšné práce, podmíněný trest odnětí svobody nebo nepodmíněný trest odnětí svobody (ve výměře do 1 roku, od 1 do 3 let, od 3 let do 5 let a na více než 5 let), eventuálně jiný, respondentem navržený trest. Česká republika se do projektu ICVS zapojila v letech 1992, 1996 a 2000 (první dvě z těchto šetření proběhla na celorepublikovém vzorku, poslední pouze v Praze). Stejnou otázku jsme se navíc rozhodli zařadit také do výzkumu veřejného mínění, který náš Institut realizoval v roce 2009.

Výsledek je velmi překvapivý: šetření z roku 2009 jde svými výsledky zcela proti očekávanému vývoji. Zatímco v devadesátých letech postupně ubývalo respondentů, kteří by pachateli udělili nepodmíněný trest odnětí svobody, a naopak přibývalo těch, podle nichž jsou vhodnou reakcí na daný skutek obecně prospěšné práce (v roce 2000 by je zvolilo téměř šest z deseti respondentů), údaj z roku 2009 šokuje dvoutřetinovým zastoupením varianty uvěznění. Nic na tom nemění ani fakt, že většina respondentů nepodmíněný trest vyměřila spíše v nižších z nabízených kategorií (do jednoho nebo do tří let).

Přitom vyjdeme-li z výzkumu z roku 2005, který proběhl ve 32 zemích celého světa, pachatele stejně charakterizovaného skutku by za mříže poslalo v průměru pouze 33%dotázaných. Ve většině evropských zemích jich dokonce bylo ještě méně (například 12%ve Švýcarsku, 13 % ve Francii a Rakousku nebo 15 % ve Finsku), neboť zdaleka nejčastější volbou tu byly obecně prospěšné práce.

Česká republika se tak punitivním naladěním obyvatel vzdálila svým zeměpisným sousedům a naopak přiblížila zemím jako Mexiko (uvěznění by zde volilo 70 % lidí), Hong Kong (58 %), Japonsko (55 %) nebo Turecko (53 %).

Proč se to stalo?

Vzhledem k takřka totožným podílům hlasů pro podmíněný a peněžitý trest v letech 2000 i 2009 se jednalo především o výrazné oslabení podpory obecně prospěšných prací (z 57 % hlasů na 12 %). Právě toto období přitom u nás bylo spojeno se vznikem Probační a mediační služby a tím i se stále hojnějším uplatňováním alternativních trestů.

Naši občané ostatně trest obecně prospěšných prací již velmi dobře znají, neboť v rámci stejného výzkumu v roce 2009 jej spontánně jako trest, na který pamatuje náš zákon a který dokáží sami uvést, jmenovalo 48 % z nich (96 % zbylých respondentů o něm aspoň slyšelo).

Otázka zní, zda tato alternativa k trestu odnětí svobody neztratila v jejich očích důvěru, a to možná i pro často kritický pohled médií na některé praktické problémy, které její uplatňování provázejí.

***

Česká republika se trestajícím naladěním vzdálila svým sousedům a přiblížila zemím jako Mexiko, Hong Kong, Japonsko nebo Turecko

V našich studiích jsme na rozdíl od CVVM došli k závěru, že lidé mají tendenci reálný rozsah vražd spíše podceňovat než přeceňovat

O autorovi| JAN TOMÁŠEK, Autor vystudoval pedagogiku na Filozofické fakultě UK v Praze, od roku 2003 pracuje v Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Zabývá se problematikou kriminality mládeže, probace a restorativní justice. Text pochází z publikace Kriminalita očima kriminologů (Institut pro kriminologie a sociální prevenci, 2010), byl redakčně krácen. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Autor: