Ať chceme, nebo ne, my voliči jsme poněkud schizofrenní. Na jednu stranu vyžadujeme, aby naši političtí reprezentanti vypadali dobře, byli atraktivní, dobře se oblékali a byli vždy dokonale upraveni. Jaksi ale nechceme slyšet tom, kolik peněz za tohle všechno utratili. Je to jako se steakem – pochutnáme si na něm rádi, ale málokdo k němu chce převyprávět příběh o jatkách.
Dobrým příkladem voličovy schizofrenie je rozhořčení, které vyvolal dnes již bývalý americký prezidentský kandidát John Edwards, když si nechal udělat nový sestřih za 400 dolarů. Jeho image utrpěla zejména v chudších státech Ameriky a komentátoři New York Times to trefně shrnuli větou: „Někdo, kdo se snaží důvěryhodně mluvit o problémech Ameriky, nemůže za svůj účes utratit tolik, co běžná rodina za celoroční spotřebu elektřiny. Nemůžete prodávat serióznost a zároveň si užívat dekadentního stylu života.“
Hlavním problémem celé téhle holičské kauzy ale nebyla přemrštěná cena – jako multimilionář si to Edwards jistě mohl dovolit. Pobouření vyvolalo to, že zaměstnanci Edwardsovy kanceláře naúčtovali částku do jeho kampaně. Díky tomu se tato informace dostala do novin – a k voličům.
Američané dosud neodpustili ani současné ministryni zahraničních věcí Condoleezze Riceové, že první její kroky po návštěvě hurikánem zničeného New Orleans vedly do obchodu Ferragamo, kde utratila „tisíce dolarů za nové boty“.
Fiasko špekatého Gora Političtí analytici pracují při předvolebních kampaních s několika faktory. Někteří zkoumají množství hlasů, jiní zdatnost kandidátů v charitativní sféře a ostatní operují s podporou a lobbováním. V právě probíhajících prezidentských primárkách ve Spojených státech kladou poradci obrovský důraz také na vzhled a styl kandidátů.
Bývalý americký viceprezident Al Gore sice získal po volbách titul „bojovník proti globálnímu oteplování“, ale přesto ztratil důvěru veřejnosti, když se objevil se špekatým pupkem rýsujícím se pod napnutou košilí! Ihned po obdržení výsledků výzkumu si Al Gore najal soukromého trenéra, začal držet dietu a během týdne zhubl o pět kilo.
Vážení političtí experti, kteří – jistě omylem – čtete tento článek, jako bych vás viděla. Oči se vám protáčí v sloup a říkáte si – tenhle poznatek teď změní úplně všechno! Máte jistě pravdu, vzhled politických kandidátů nesouvisí s tím, jaký typ vůdců tito lidé jsou.
Jenže žijeme v době, kde posedlost zevnějškem hraje obrovskou roli. Proto může obvod politikova pasu výrazně ovlivnit jeho šanci na zvolení a jeden špatně vybraný outfit dokáže prohrát televizní debatu, byť bude politik sebelépe připraven. Ačkoli všichni víme, že forma nemůže trumfnout náplň, vždy zůstane jedním z hlavních faktorů při posuzování. Na rozhodování voličů mají vliv i zdánlivé maličkosti. To, co je v očích vzdělanců téměř zanedbatelné, může politika katapultovat mezi oblíbence lidu a umocnit tak jeho vliv.
Kravata od Hermés kampaň nevyhraje Vypadá to, že v celé západní Evropě, stejně jako v Americe, není jediná věc, která by se u politiků nedala vzápětí zkritizovat. (Počkat, stále mluvím o jejich vzhledu a stylu!) Poté, co byla Kathleen Kennedy Townsendová zvolena jako zástupkyně guvernéra vMarylandu, pojednával první velký článek o tom, proč používá vybledlou rtěnku. Druhý den vyšel další. Tentokrát o tom, proč má boty bez podpatků.
O neustálém sledování způsobu prezentace ví své i bývalý prezidentský kandidát Bob Kerrey, který říká: „Ukázat se na předvolebním projevu v New Hampshire (jeden z prvních států, ve kterých se vždy začíná volit kandidát na amerického prezidenta) v kravatě od Hermés vám rozhodně mnoho hlasů nevyhraje.“ Kdyby tak tohle věděl Vladimír Železný, velký milovník hedvábných kravat této značky, jistě by si mohl veřejné mínění naklonit trochu více na svou stranu.
Pokračování na straně IV
Dokončení ze strany I
Vzhled vždycky byl a vždycky bude důležitým faktorem. Není důležité, jestli by to tak mělo být, ale že to tak prostě je.
Už první americký prezident George Washington napsal celou knihu o vzhledu a o tom, jak je důležitý pro to, aby se člověk stal vůdcem.
Když se prokoušete historií, zjistíte, že politika byla vždycky o koruně a plášti.
Přemýšlela jsem o tom, proč po zvolení Goldy Meirové premiérkou Izraele nikdo neřešil, jak se obléká. Jak absurdní je myšlenka, že v Indii někdo plamenně rozebírá styl a vkus Soni Gandhiové.
A víte, kdo za to může? Evoluce! To vývoj moderní doby přinesl tenhle trend „obsese vzhledem“.
A jelikož na trendy nejrychleji reagují bulvární média, máme i „viníka“. Abych ovšem svůj názor uvedla na pravou míru – osobně bulvár neodsuzuji, ale žehnám mu. Protože díky jeho vlivu na všeobecné mínění se nebudeme muset dívat na politiky ve dvouřadých sakách a kravatách s kytičkami.
Bulvární média mají nepopiratelný vliv ve všech zmiňovaných kauzách. Chcete-li jako vůdce zapůsobit na voliče, nesmíte se vyhýbat ani těmto typům periodik, byť si o jejich praktikách myslíte své.
Jak na to Hillary vyzrála Výborně se s bulvárem vypořádala americká prezidentská kandidátka Hillary Clintonová. Na začátku své předvolební kampaně byla všemi bulvárními a módními médii kritizována za svůj příšerný vkus a styl oblékání. Hillary si uvědomila, jakou sílu má výběr oblečení na názor voličů – samozřejmě zejména žen – a najala si tým profesionálů.
Během několika týdnů se její šatník změnil k nepoznání. První, co obětovala, byly jednobarevné kalhotové kostýmy.
Módní experti se sice shodují na tom, že je to způsob, jak opticky zeštíhlit postavu, ale zároveň výzkumy potvrdily, že příliš velká barevná masa působí na potenciální voliče jako červený hadr na býka.
Bobo, červenou už ne...
Když už jsme u té barevné jednolité masy a červené barvy – jistě si vzpomínáte na velký nástup komunistické kandidátky na post prezidenta naší republiky, že? Takže příště, paní Bobošíková, zkuste se zeptat někoho, kdo stylu alespoň trochu rozumí. Protože zarytě dodržovat „colorcode“ své firmy není vždy tím nejlepším řešením. Ovšem ani Američané nezapomínají a neodpouštějí snadno, proto Hillary připravila ve spolupráci s nejčtenějším bulvárním týdeníkem US Weekly fotografický speciál, kde společně s editory vybrala fotografie těch nejhorších outfitů za celou svou politickou kariéru, a jako bonus je pro čtenáře okomentovala.
Co myslíte, jak to dopadlo? Ano, právě toto vydání mělo nejvyšší prodej. Čtenáři pak v anketě ocenili hlavně odvahu, vtip a nadhled, s jakým se Mrs. Clinton vypořádala s tak nepříjemným a pro spoustu Čechů naprosto nepodstatným problémem.
Největší úspěch sklidila komentářem k fotografii z předvolební kampaně, na níž je oblečená do obrovského, nevzhledného, odporně barevně vyšívaného kabátu.
„Jsem naprostým zastáncem recyklace. Tedy i v případě, kdy se jedná o recyklaci starých koberců“ – tak zněla její glosa, která u čtenářů vyhrála a získala jí hned o pár tisíc hlasů navíc.
Zapněte si sako, pane Paroubku!
V éře YouTube, kdy jsou objektivy kamer připraveny kdykoli zaútočit a znemožnit kohokoli za to, že si špatně zapnul knoflík u saka, si politici uvědomují, jak důležité je být dobře oblečen.
Jasně že mluvit o správné délce nohavic, dobře padnoucích botách a moderně střiženém saku je v době íránské krize, afrického hladomoru a čínských jaderných programech něco tak povrchního…
Jenže jak můžete předpokládat, že vás dotyčný politický kandidát bude dobře reprezentovat, když neumí dobře reprezentovat ani sám sebe? Politiky nevolíme pouze na základě jejich politického přesvědčení, ale také proto, jak na nás jednotliví kandidáti působí – zda jsou pevní ve svých názorech, mají předpoklad je prosadit, jestli působí důvěryhodně.
A tohle všechno vyčeteme z jejich vzhledu.
Už rozumíte, pane Paroubku, v saku zapnutém jen na jeden knoflík, protože ten druhý zapnout už nejde?
***
Jasně že mluvit o správné délce nohavic je v době íránské krize, afrického hladomoru a čínských jaderných programů tak povrchní... Jenže i vzhled vyhrává kampaně.
O autorovi| ALENKA ŠAFRATOVÁ, módní novinářka
