V 90. letech tak Česko plánovalo, že se musí být schopno ubránit útoku z Východu, že bude mít velkou armádu se stovkami tanků a letadel a desetitisíci vojáků. Pak vstoupilo do Severoatlantické aliance a začala se projevovat takzvaná „mírová dividenda“ - tedy tlak na snižování výdajů na obranu -a s ní související specializace a profesionalizace. Najednou Česko nemuselo plánovat, že se bude muset proti případnému útoku bránit samo.
Od druhé poloviny 90. let taktéž vzrostl počet misí v nestabilních regionech, kterých se účastní spojenci. To s sebou přineslo důraz na rychle rozmístitelné jednotky schopné provádět i jiné operace než v tradičním studenoválečnickém pojetí. A nakonec přišla krize, která ještě zvýraznila problémy v myšlení a přístupech posledního desetiletí. Škrtá se v rozpočtech, což se projevuje ve snižování stavů a v některých případech i v omezení investic, a přehodnocují se koncepty.
