Je jedním z úkolů kritiků a teoretiků, aby poznali, co je kvalita a co se už ocitá na hranici, nebo dokonce za hranicí kýče.
Kýč může být někdy velmi šikovně skrytý. Předstírá, že vyjadřuje hluboké myšlenky, že jeho autor cosi pro nás objevuje. Nezasvěceným divákům se pak může zdát, jak snadné je pochopit tak vysoké umění. Leckdy si kýčař ani neuvědomuje, co vlastně vyrábí. Jindy pragmaticky vytváří podbízivé umění s cynismem, jde mu jen o to, aby vydělal nebo aby se dostal do určité společnosti, kde své zboží s patřičným komentářem nabídne. Několik příkladů může doložit různé stupně kýčovitosti v současném českém umění. Jde o tvorbu, která má rozdílný charakter i úroveň.
Technicky zdatný malíř Například současná výstava Kristiana Kodeta vede k úvaze o různých důvodech úspěšnosti těch, kteří se svému publiku více nebo méně podbízejí. Je velmi jednoduché někoho jednoznačně odsoudit. Stalo se to módou právě v případě Kristiana Kodeta. Na výstavu v pražském Klementinu jsem přicházel s určitými předsudky a musím přiznat, že jsem svůj pohled na Kodetovo dílo do značné míry změnil.
Na rozdíl od mnoha jiných, kteří se za umělce spíš jen sami považují, je u něj samozřejmostí dobrý řemeslný základ. Ovládá malířskou techniku a navazuje na kvalitní českou či středoevropskou tradici. Do jeho projevu se promítá také po otci zděděné sochařské cítění. Někde, ale zdaleka ne všude, se do jeho obrazů vkrádá určitá nasládlost, která přitahuje jistý typ zákazníků. Někdy používá poněkud laciné, až příliš srozumitelné symboly. Kodetovi jistě nechybí nadání, ale přitom - možná jen podvědomě -vychází vstříc potenciálním kupcům. Navíc se umí prosazovat, pohybovat se ve „vysoké“ společnosti. Někdy u něj možná převažuje nadání prodat se nad touhou vytvořit skutečně velké dílo.
Nevím, proč právě Kodet bývá tak výrazně kritizován, možná i ze závisti, že se do jisté míry prosadil i v zahraničí. Přitom však jeho vývoj nebyl nijak jednoduchý, nejdřív se nedostal na studia u nás, potom však odešel do Belgie, kde byl přijat na Akademii. Dokázal si vybojovat postavení, o jakém někteří další, třeba možná i původnější výtvarníci, mohli jenom snít. Měl prostě štěstí, že se včas dostal do svobodného světa, zatímco jeho kolegové tvořili doma v izolaci.
Skutečné umění jistě nemá a ani nemůže sloužit ani idejím, ani obchodníkům. Musí usilovat o upřímné vyjádření umělcových názorů bez ohledu na to, jestli se někomu bude nebo nebude líbit. Jen v řídkých případech se stane, že dílo je kvalitní a objevné a zároveň srozumitelné široké veřejnosti. Ale i takové případy naštěstí existují.
Umění by se asi nemělo až příliš vzdalovat těm, kterým je určeno. Jakmile se však začne podbízet a přizpůsobuje objednavateli nebo vzniká v očekávání různých společenských výhod, je to začátek konce.
Když jakýkoliv autor dojde širšího uznání, tak se právě v tomto momentu ocitá v nebezpečí.
Jeho obdivovatelé totiž mohou začít žádat a většinou žádají, aby dělal přesně to, co ho přivedlo k úspěchu.
Tlak může být tak silný, že se malíř, sochař či grafik z těchto sítí už nikdy nevymotá.
Trefa do (ne)vkusu Jestliže Kristian Kodet někdy podléhá svůdnosti ekonomického úspěchu, ale vytváří řemeslně kvalitní obrazy, pak řada dalších stojí o mnoho stupňů níž. Typickým příkladem je Zdeněk Hajný, který si ve své vile zřídil galerii, v níž předvádí své rádoby magické obrazy. Už její název Cesty ke světlu zní poněkud podezřele.
Zdá se, že se dokázal přesně trefit do vkusu (nebo spíš nevkusu) lidí, kteří neznají vývoj současného umění a nechají se snadno zmást sugestivním výkladem. Mohou podlehnout dojmu, že z jeho obrazů vyzařují hluboké myšlenky, že jsou původní nebo že snad dokonce navazují na křehké světelné obrazy Josefa Šímy. Zároveň mohou někomu připomenout jakési tajuplné vesmírné vize. V zásadě však jde o spletení pojmů. Hajného obrazy jistě neodhalují tajemství kosmických dálek, jsou šikovnou mystifikací, která však může snad zapůsobit jen na toho, kdo o výtvarném umění vůbec nic neví.
Hajný se dokonce v jakémsi televizním rozhovoru nechal slyšet, že jeho malba vyzařuje změřitelnou energii, která je prý mnohdy vyšší, než energie vycházející z tvorby některých velkých malířů historie. Je nanejvýš pozoruhodné, že obsáhlou monografii o jeho díle napsal renomovaný historik umění Bohumír Mráz. Asi nutně potřeboval peníze. Lhoták pro chudé Tomáš Bím na to šel odjinud. Tento autodidakt se zhlédl v poetice Kamila Lhotáka a právě na tom založil svou kariéru. Kdo si nemůže koupit Lhotáka, pořídí si aspoň Bíma, který se stejně jako jeho nedostižný vzor zabývá malbou a grafikou. Ani omylem však nedosahuje hloubky jeho výpovědi, a navíc se mu nepodařilo zvládnout ani základy řemesla. Snaží se však z toho udělat přednost.
Navíc se zaměřil na témata, která jsou pro řadu lidí přitažlivá. Tak se na jeho obrazech i výrazně barevných litografiích setkáme například s prostředím tenisových dvorců, s raketami opřenými o plot, s lahvemi kokakoly. Jestliže Hajný hraje na strunu „mystiků a filozofů“, Bím zase spolehlivě oslovuje některé majitele sportovních či jiných klubů. Prostě vyrábí zboží, které je zákazníky žádané. Nemůžeme mu to mít za zlé, živí se, jak umí. Jenom by neměl být považován za umělce.
Bím je příkladem malíře, který kýčem začal a ničím jiným nemůže skončit, nemůže být totiž řeč o jakémkoliv vývoji.
Dalším příkladem značně pokleslého umění je v minulosti dobře známá figurka malíře Miloše Kurovského, který měl svůj bizarní ateliér v Praze na Novém světě. Tam mohl každý nahlédnout do oken rozsvícené „galerie“ a spatřit řadu jeho obrazů. Navíc byla vždy v jednom z oken položena kniha, kam mohl každý zapsat své dojmy a zároveň si přečíst o malířových nejrůznějších úspěších. Kurovský maloval podivné příšerky a z jeho malby přímo vyzařovala snaha navázat na symbolismus - snad nejzřejmější byl jeho pokus stát se pokračovatelem Jana Zrzavého, což se mu ale ani vzdáleně nezdařilo. Nicméně pohled do jeho dílny byl dlouhá léta nerozlučně spojen s procházkami Novým světem a nakonec měl i svůj nezaměnitelný kolorit...
Malující herci a spol.
Kýč má řadu podob a zvlášť silně se rozvinul ve výtvarném díle některých herců, kteří se často cítí víc malíři než herci. Jedinou výjimkou byl Josef Hlinomaz, jehož obrazy měly skutečný půvab naivního umění. Zato kreace Blanky Bohdanové nebo Ivy Hüttnerové jsou možná hezkou privátní zábavou, ale o umění nemůže být řeč. Stejně „tvořiví“ jsou někteří, dokonce světově proslulí hudebníci. Abychom nezůstali jen doma - do oblasti kýče nekompromisně vstoupil například slavný kytarista Rolling Stones Ron Wood. Ten se dokonce i u nás představil nejen jako slavný rocker, ale bohužel i jako malíř.
Na hraně kýče se v některých obdobích ocitla tvorba bezpočtu i odborníky uznávaných umělců. Prostě podlehli až laciné líbivosti a nedokázali udržet laťku dostatečně vysoko po celý život. Existuje řada profesionálních grafiků, kteří odevzdali daň vlastní technické virtuozitě a vkročili do oblasti pokleslých fantaskních výjevů, ovšem přesvědčivě provedených. Talentovaný fotograf Jan Saudek si na rozdíl od raného období v posledních desetiletích zase pohrává s erotikou až za hranicemi vkusu, ale jistě se nemusí bát, že jeho fotky nenajdou kupce.
Podbízivosti samozřejmě nezůstává ušetřeno užité umění, jak to například kdysi ukázala na svou dobu až provokativní výstava nazvaná prostě Kýč. Ta se počátkem osmdesátých let uskutečnila ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy. Její autoři shromáždili neuvěřitelné poklady z domácností a připravili jednu z nejnavštěvovanějších expozic své doby. Bohužel ji předčasně nechal uzavřít krajský výbor komunistické strany, protože někdo z jeho funkcionářů v ní spatřil cosi jako znevažování práce dělnické třídy. Asi se jich dotklo, že měli doma podobné předměty, se kterými se v roztockém muzeu setkali.
