Za komunistického režimu bylo všecko jenom jako. Měli jsme jako vládu, jako jsme byli občané, i státní suverenitu jsme měli jenom jako. Jednou za čtyři roky bylo něco jako volby. Jako je slovo, které slouží k srovnání s něčím skutečným, co opravdu kdesi jinde existuje. Patří do divadelního žargonu. Na aranžovací zkoušce řekne režisér: „Tady je jako vchod, tady, co stojí ta židle, je jako klavír, tady, co není nic, je jako barový pult.“ A herci tu imaginární skutečnost vidí před sebou, dva z nich hned brnkají prsty na sedátku židle a hrají čtyřručně autorem předepsanou sonátu. A protože ze židle tón nevyloudí, polohlasně k tomu broukají jako melodii. Ostatní stojí u baru, opírají se o neexistující pult a zkušenými pohyby, které svědčí o tom, že se nepustili sklenic od okamžiku, kdy je nemilosrdné matky odstavily od prsu, do sebe obracejí neexistující panáky. Na konci zkoušky jsou všichni imaginárně ožralí jako děla. Hle, kouzlo divadla, které funguje! Potěmkinovy vesnice minulého režimu nefungovaly.
Poslední období naší současnosti se vyznačuje úslovím „jakoby“. Je to úsloví plevelné a především alibistické, neboť připouští a priori, tedy už dopředu, různé možnosti a výklady. V současném pojetí by Červená karkulka dostala od maminky pro babičku jakoby košíček s dárky, prošla by jakoby temným lesem, v posteli by ležel jakoby vlk se svými jakoby tesáky a Karkulku potom jakoby sežral. Karkulka by měla jakoby nůž a břicho by šelmě jakoby rozpárala a tak by to dopadlo jakoby dobře. Jenže v pohádce není nikdy nic jakoby. Tam je všechno, jak má být. Co to je „jakoby košíček“? Karkulka má košíček, vlk má tesáky a v pohádkách to nedopadne dobře jakoby, ale opravdu. Jenže pokud my dospělí uvěříme politickým pohádkám, nemusíme jakoby úplně dobře dopadnout. Když se například budeme pořád dál zadlužovat, v naší zemi to nedopadne jakoby špatně, ale špatně.
Normální občan musí mít nutně dlouhodobý pocit, že si z nás jistí politici dělají srandu. Na první pohled to vypadá, že to s námi myslí jakoby dobře. Mají pocit, že nás snad dokonce jakoby zastupují. Myslí si o sobě, že mají jakoby dost rozumu a odpovědnosti. Ono to sice vypadá jakoby pěkně, když mi chtějí přidat třináctý důchod. Ale někomu jinému ty prachy přece musejí ze zadlužené státní kasy zase vzít. A nevezmou mu je jen jakoby, ale doopravdy. Třináctý důchod si strčte za svůj sociálnědemokratický jakoby klobouk. Vaše sliby jsou moc podobné těm, které v únoru ’48 volal Gottwald z balkonu. Dole stály Lidové milice a Kléma měl na hlavě Clementisovu beranici. Pak vyrazil na cestu ke světlým zítřkům a pokroku. Jak to dopadlo, víme.
Co je to pokrok, vysvětlil mi Jan Petránek včera na ČT 2. Jeho vzkaz zní: „Pokrok není to, že za pár hodin obletím planetu v supermoderním letadle. To je jen technický rozvoj. Pokrok je zatím v nedohlednu. Jeho základna je v lidských srdcích. Skutečný pokrok nastane tehdy, až se lidé začnou konečně chovat jako lidé.“ A toto nemyslí Jan Petránek jen jako nebo jakoby. To myslí doopravdy.
***
Tomáše Baldýnského dnes zastupuje herec a publicista Michal Pavlata
