Přinášíme první ze tří ukázek z knihy redaktora LN Tomáše Němečka Vojtěch Cepl. Život právníka v 20. století, která vychází tento měsíc v nakladatelství Leges. Autor v této kapitole mapuje - na základě vzpomínek účastníků a jejich záznamů - vznik české ústavy.
Dosud nezveřejněný deník člena ústavodárné komise Miroslava Sylly (pozn. red.: Sylla byl v té době právním poradcem federálního premiéra Stráského) začíná záznamem z úplně prvního setkání dne 10. července 1992: „Dr. Svoboda: 1920.“ Tajemník komise, tehdy velmi mladý náměstek ministra spravedlnosti Cyril Svoboda, nastínil členům tři možnosti: vycházet při psaní z ústavní listiny Československé republiky z roku 1920, přepracovat dosavadní komunistickou federální ústavu nebo vytvořit zcela nový dokument. Už samo Svobodovo podání směřovalo k první možnosti a stejného mínění byli i ostatní členové komise.
Vláda Václava Klause do ní nominovala jednak filozofy, kteří se díky revoluci přes noc ocitli z disentu ve vysoké politice, jednak právníky. První dojem ze společné schůzky byl pro právníky zdrcující. „Vedla se velmi obecná filozofická diskuse, já jsem to s hrůzou pozoroval a říkal si - takhle to nikdy nenapíšeme,“ líčí Miroslav Sylla.
Jeho deník heslovitě zaznamenává z prvního dne následující řečníky. Po Svobodovi promluvil Vojtěch Cepl („funkční ústava s rychlými rozhodovacími procesy“), Václav Benda („čistota; zvolení modelu - ústava 1920...“), Daniel Kroupa („vycházet z ústavy I. republiky; příprava celkového řešení... Havel by chtěl být přímo volen“) a Jan Kalvoda („omezovat varianty“). Po dlouhých minutách značně obecné debaty to nevydržel do té doby mlčící právní expert lidovců Miloslav Výborný a položil jednoduchou otázku: Píšeme ústavu samostatného českého státu, anebo českého státu v rámci zbytkové československé federace? Nastalo ticho. Přerušil ho až Jan Kalvoda autoritativní odpovědí: Federace končí, vzniká základní dokument samostatného státu.
Když jednání ten den skončilo, Miroslav Sylla se vrátil na úřad československé federální vlády a svěřil se premiérovi Janu Stráskému se svým špatným pocitem: ústavodárná komise se mu zdá „nedělná“, možná by potřebovala nějaké profesory ústavního práva. Stráský zakroutil hlavou: Profesoři by to nenapsali nikdy, tohle musíte udělat vy - legislativní praktici.
(...) Cíl - rychle vytvořit fungující instituce nového státu Záznam v deníku Miroslava Sylly nicméně nevyznívá pro „filozofy“ tak špatně. Úvodní rozpačité kolo shrnul zapisovatel takto: Cílem je rychle vytvořit fungující instituce nového státu; návrh bude mít variantu pro případ zachování společného státu (to se mohlo 10. července zdát ještě teoreticky možné, po červencovém vyhlášení slovenské svrchovanosti se však naděje rychle rozplývala).
Vojtěch Cepl jako první navrhl základní strukturu - „zákonodárná moc; prezident; územní uspořádání; soudní moc; listina lidských práv“. Přítomné politiky zaujala především tři témata.
Za prvé, jak má být složen zákonodárný sbor? Daniel Kroupa to označil za „základní otázku“.
Václav Benda navrhl dvoukomorový parlament, jehož části výslovně nazval Senátem a Poslaneckou sněmovnou.
„Senát by měl jiné volební období, byl by brzdou nově zvolené sněmovny,“ navázal podle záznamu Daniel Kroupa. Doporučil „do obou komor volit jiným systémem“, ale „vládu vázat pouze na Poslaneckou sněmovnu“. Jeho intelektuální spoluhráč myšlenku rozvinul - Senát podle Bendy „musí být přehlasovatelný velkou většinou“, funkce v něm by mohly být „doživotní“ nebo by se mohl obměňovat „po třetinách“. Právníci do této výměny názorů nevstupovali, pouze na závěr Cepl poznamenal, že Senát bude znamenat „zpomalení rozhodovacího procesu“ (osobně byl v této fázi debat pro jednokomorový parlament, ale líbila se mu myšlenka dvou různých volebních systémů). Cyril Svoboda nicméně dodal, že „zbrzdění rychlosti v zákonodárném procesu je na místě“ a jako příklad uvedl obchodní právo.
Za druhé, jak silný by měl být prezident? Daniel Kroupa si přál prezidenta „silnějšího, ale ne jako v USA“. Jinými slovy, „ani prezidentský systém, ani kladeč věnců,“ přitakal podle Syllova deníku Jan Kalvoda. Vojtěch Cepl dodal, že příliš silný prezident by se stal faktickou čtvrtou mocí ve státě.
A za třetí, jak by měla být Česká republika územně členěna? Politici i celá společnost právě procházeli závěrečnou fází dvouletého rozvádění Čechů a Slováků a neměli chuť něco podobného zažívat znovu. Zároveň však v republikovém parlamentu - České národní radě, budoucí Poslanecké sněmovně - mělo své poslance hnutí za samosprávnou Moravu (dnes už zaniklé, tehdy známé pod zkratkou HSD-SMS) a obnovení historického zemského zřízení na Moravě se zamlouvalo i některým vládním poslancům. V ústavodárné komisi otevřeli toto téma právníci a rovnou takticky navrhli nezacházet v ústavě do detailů.
Samospráva „nemusí být v ústavě podrobně“, nadhodil opatrně Pavel Zářecký. Miloslav Výborný navrhl „vyjádřit, že učlenění státu není věc uzavřená“ (neboli - slovy Zářeckého - „nevylučovat spolkový stát, ale neprovádět úpravu touto ústavou“). Daniel Kroupa byl však přímočarý: Česká republika by měla být „unitární stát“, složený „ze samosprávných územních celků“. Václav Benda k tématu mlčel, pouze poznamenal, že ODS je „proti zemskému principu“.
V této fázi autoritativně shrnul závěry Vojtěch Cepl. Územní členění je politicky obtížná otázka, ale „máme historickou příležitost vrátit se k unitárnímu státu“, Moravany lze „uspokojit jinak, decentralizací či autonomií“. A zakončil ceplovsky smělou, provokativní větou, která přítomné pobavila: „Unitární stát je vyšší forma.“ Miloslav Výborný ještě poznamenal, že pro federativní uspořádání jeden „rozumný důvod“ existuje, totiž že by někdy v budoucnu usnadnilo teoretické znovuspojení se Slovenskem. Tento směr úvah ale uťal Václav Benda: vlivný slovenský politik Ján Čarnogurský podle něj „vylučuje možnost návratu po případném rozdělení“.
V pondělí druhá ukázka: Jak Státní bezpečnost lovila Cepla mladšího
Václav Benda navrhl dvoukomorový parlament, jehož části výslovně nazval Senátem a Poslaneckou sněmovnou
O autorovi| TOMÁŠ NĚMEČEK redaktor LN
