Historička umění Milena Slavická (1949), v devadesátých letech šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění, vydala v nakladatelství Torst svůj prozaický debut. Fakt, že jde o prvotinu, je však zbytečné brát jako polehčují okolnost. Není totiž z čeho slevovat – útlý svazek s názvem Povídky jamrtálské je suverénním a vyzrálým dílem.
Nechtěné těhotenství V pravém smyslu nejde o povídky, ale spíše o novelu s velice sevřenou a propracovanou skladbou. Odehrává se v nuselském údolí, zde přezdívaném Jamrtál, na půdorysu jednoho únorového dne hluboké normalizace. I obsazení je komorní – sotva třicátníci Václav Bavor a jako kamarád od dětských let přezdívaný Aki Kakaba a o pár let mladší Anna. Bohem i lidmi opuštění hrdinové prožijí jediné zázračné jaro prosvícené vzájemnou láskou, které však záhy ztěžkne Anniným těhotenstvím. Vztahy zakalí nejisté otcovství malého Aliho a život je stejně sychravý a nevlídný, jako vždy předtím. Bavorovi a Akimu skýtá útěchu už jen hraní v kapele a lahve s alkoholem, ukryté za sestavou bicích.
„Údolí smutku“ s kalným páchnoucím Botičem a zaplivanou hospodou U Možných je metaforou „zhudlařených“ životů této čtveřice postav. Provází je pochmurné vědomí, že „už budou jen prohrávat“. Jejich svět se rozkládá mezi břehy nepřiznané křesťanské víry na straně jedné a všudypřítomným udavačským okem na straně druhé. Tuto situaci symbolizují i dva strážci jamrtálského údolí: na jednom ostrohu kostel Nanebevzetí Panny Marie, na druhém normalizační Palác kultury. Mezi nimi Gottwaldův most, odkud „jako hadroví panáci“ padají těla sebevrahů.
Syrové kulisy Kniha má velmi propracovanou strukturu – je rámována jediným dnem, z něhož se postupně noříme do osudů jednotlivých hrdinů. V každé ze čtyř kapitol přejímá vypravěč perspektivu jedné z postav. Na konci každé části se pak cyklicky vracíme k témuž tragickému okamžiku. Jazyk Slavické je postaven na velmi detailně vykreslených obrazech, které jsou navíc prosyceny metaforami. Celá kniha je pak vnitřně svázána úryvky ze dvou Bavorových básní – jedna je věnována Anně, druhá Akimu. Lyrický jazyk plný smyslových vjemů a jemné melancholie účinně kontrastuje se syrovostí vyprávěných příběhů i jejich kulis.
Postavy jako by životem jen proplouvaly, bez větší šance i vůle něco změnit. Aki „žil s údivem předem připravené skutečnosti, kterým ani zbla nerozuměl, ale o to hlouběji je prožíval“. Avšak neprotestuje, nereptá, pouze hledá skrýš. Nešťastný, byť v podstatě všední příběh se v podání Slavické stále převrací do biblického podobenství. Anebo ještě spíše do zádumčivé balady.
***
Milena Slavická: Povídky jamrtálské
Torst, 2010, 144 stran
Kniha má velmi propracovanou strukturu – je rámována jediným dnem, z něhož se postupně noříme do osudů hrdinů. V každé ze čtyř kapitol předjímá vypravěč perspektivu jedné z postav.
