Čtvrtek 29. února 2024, svátek má Horymír
130 let

Lidovky.cz

Česko

Z našich klientů jsou lidé, kteří něčeho dosáhli, říká šéf azylových domů

Jan Gajdziok dbá v azylových domech pod svým vedením na dobré vztahy, zároveň však klientům nedovoluje nicnedělání. foto: Radim Strachoň, MAFRA

Po práci v diagnostickém ústavu se rozhodl Jan Gajdziok změnit prostředí a nastoupil do azylového domu v brněnské Celní ulici. Ten už třicet let pomáhá lidem z problematického prostředí řešit potíže s nefunkčními rodinami, ztrátou bydlení či dluhy.
  13:38aktualizováno  16:46

„Všichni tady dělají práci srdcem,“ říká vedoucí oddělení sociální prevence pro mladistvé a mladé dospělé brněnského magistrátu, pod nějž spadá i azylový dům ve Vídeňské.

Do prvního azylového domu jste nastoupil před 29 lety. Jak vypadaly vaše začátky?
Šel jsem do nového prostředí a vůbec jsem netušil, co a jak. Když jsem se zeptal, jak to tu funguje, bylo mi řečeno: „Jaké si to uděláš, takové to budeš mít.“ To mě na tom opravdu lákalo, viděl jsem, že práce probíhá úplně jinak. Byl tu individuální přístup, nefungovalo to na základě odměny a trestu. Všichni se snažili k tomu přistupovat, jako by to bylo rodinné prostředí. To mě nadchlo a můžu říct, že se to za tu dobu nezměnilo.

Jak se změnil přístup k těm, o něž pečujete? Před třemi dekádami byla úplně jiná doba.
Co se týče programu a práce s klienty, je to od prvopočátku úplně stejné, v tom se nezměnilo nic. Jen občas forma. Rozdíl je možná jen v tom, že na začátku nebyla tak striktně definovaná práva dětí. Dnes ve vztahu k nim moc nemůžeme, což si myslím, že je někdy na škodu. Nemáme o nich ani základní informace, například ze školy, což je problematické. Další změna je, že ze začátku jsme jim tykali, dnes si s nimi vykám.

Jak tedy ve vašich azylových domech s mladými lidmi pracujete?
My si tady nehrajeme na nějaké vyšší nebo nižší funkce. Všichni, kdo můžou, se podílí na práci. Například údržbář klienty zaměstnává, dělá s nimi nejrůznější aktivity. Je pro něj samozřejmě náročné vymýšlet pro ně práci, ale chceme, aby se neflákali a opravdu něco dělali. Naše koncepce je taková, že buď klienti chodí do školy, nebo pracují. Pokud ne, tak pracují zdarma ve prospěch zařízení. To si myslím, že je rozdíl proti jiným azylovým domům, kde klienti nic nedělají, což jim u nás nedovolíme.

Pomáháte mladým lidem, kteří přicházejí z obtížného prostředí. S jakými problémy k vám chodí?
Musíme to rozdělit na dvě kategorie, a to na věk od 15 do 18 a od 18 do 26 let. U první kategorie většinou klienti přichází s tím, že je v rodině problém ve vztazích, k čemuž se přidávají další věci – třeba že nejsou přes noc doma, nedodržují dohody nebo se nepřipravují do školy. Hodně se nám opakuje model, kdy je v rodině jeden rodič biologický a druhý do ní přišel. My pak nevíme, jestli je problém na straně rodičů, nebo dítěte, a snažíme se, aby se věci narovnaly.

Ve druhé kategorii klienti přicházejí s tím, že nemají práci, jsou bezprizorní a přišli o střechu nad hlavou. Naší snahou je, aby chodili do školy, do práce nebo pracovali pro zařízení. Fenoménem dnešní doby je také zadlužení, řekl bych, že se týká tak padesáti procent z nich. Ať je to dluh za městskou hromadnou dopravu, zdravotní pojišťovny, nebo u různých telekomunikačních společností.

Jak svým klientům s jejich problémy pomáháte?
Nabízíme jim poradenství, dále pomoc se zprostředkováním školy a zaměstnání nebo pomoc s vyřizováním dávek v hmotné nouzi. Vyřizujeme jim také důchody, protože někteří bohužel mají různá tělesná postižení, takže je to zapotřebí. Děláme v podstatě všechno, co klient potřebuje a o co projeví zájem. Každý z nich má svého klíčového pracovníka, který je tady od toho, aby mu se vším pomohl. Taky provozujeme nízkoprahový klub Kumbál, do kterého mohou přijít jak klienti azylového domu, tak děti z ulice. Klub nabízí pomoc se všemi problémy, i třeba jen obyčejný rozhovor s klientem, který ho často posune daleko víc než deset psychologů. V rámci klubu se také věnujeme různým sportovním aktivitám a jezdíme na výjezdy, například na vodácký výcvik nebo lyžařský kurz.

Jedním z klíčových rysů vašich azylových domů je, že jejich obyvatelé neztrácejí kontakt s přirozeným prostředím. V čem to spočívá?
Znamená to, že jen změní bydliště, ale jejich okolí zůstává stejné. Pořád můžou komunikovat se svojí rodinou a přáteli, navštěvovat je. Mohou se taky sami rozhodovat a mají svůj volný čas. Pokud vezmu dospívajícího a dám ho do sto kilometrů vzdáleného dětského domova, tak nemůže dál navštěvovat stejnou školu nebo odpoledne jen tak navštívit babičku, kdežto u nás ano.

Jak vypadá běžný den chlapců a děvčat v azylovém domě?
Ráno vstanou, nasnídají se a odchází do školy nebo práce. Ti, kteří nenavštěvují ani jedno, pracují pro azylový dům. Potom přijdou zpátky do zařízení, mají první kontakt se svými klíčovými pracovníky a měli by rozebrat, co se jim podařilo a co méně. Odpoledne se účastní volnočasových aktivit, protože chceme, aby svůj čas využívali aktivně. Mají například sociální výcvik nejběžnějších věcí, kde se učí komunikovat, jak požádat o pracovní místo nebo jak vyplnit nejrůznější formuláře.

Setkáváte se pak s těmi, kteří váš azylový dům opustili?
Určitě, pořádáme setkání zhruba jednou za pět let, takže zpětnou vazbu od nich máme. Kolegové a kolegyně také často říkají, že nějaký bývalý klient volal nebo se za nimi zastavil. Zrovna nedávno mi napsal jeden z nich, který tu byl před pětadvaceti lety, že na nás vzpomíná. A že vždycky, když vychovává svoje děti, tak přemýšlí, jak by to udělal jeho bývalý klíčový pracovník. Je to velká satisfakce, že na té práci je něco dobrého, když o tom klienti zpětně přemýšlí. Když se k nám vrací a píšou nám, je to vždycky taková třešnička na dortu.

Vracejí se k vám někdy i s tím, že potřebují pomoct nebo poradit?
Ano, samozřejmě se neozývají jen v tom hezkém, ale taky když mají nějaký problém. Třeba nedávno volala slečna, která potřebovala poradit s dědictvím. V sociálních službách to funguje tak, že máme určité činnosti, které děláme. Toto poradenství a pomoc už je nadstandard, ale já si toho nesmírně vážím, protože ta práce má své výsledky, a když klienti chodí zpátky, tak je to nejvíc, co si můžeme přát. Dokud nás potřebují, je to nikdy nekončící práce.

Za téměř třicet let prošlo vaším azylovým domem více než 1 800 mladých lidí. Vzpomenete si na nějaký zajímavý příběh, který vám utkvěl v paměti?
Na oslavu výročí tady byl jeden z nich, který byl v azylovém domě už velmi dávno. Od té doby jsme se neviděli a on říkal, že velmi rád vzpomíná, jak to bylo úžasné. My jsme si tehdy mysleli, že z něho nikdy nic nebude, že skončí na ulici a stane se z něj bezdomovec. Dnes funguje šestým rokem jako zaměstnanec ve firmě, jsou s ním spokojení a má krásný plat, což mu přeji. Je oddlužený, koupil si nemovitost a žije spokojený život, to je prostě radost. Celkově můžu zcela jednoznačně říct, že bývalí klienti jsou nyní lidé, kteří v životě něčeho dosáhli. Stali se z nich úspěšní podnikatelé, mají firmy nebo jsou zaměstnaní. A to je samozřejmě cílem naší práce.

Když znám dospívajícího, který z nějakého důvodu nechce nebo nemůže bydlet doma, co mám udělat, aby se dostal k vám?
Kromě zákonných podmínek máme pro přijetí nového klienta jedinou – aby donesl potvrzení od lékaře, že je schopen bydlet v kolektivním zařízení. Jiné podmínky nemáme, ani žádné vstupní formuláře. Já si ho pozvu do kanceláře k motivačnímu rozhovoru, zapíšu ho do knihy zájemců o službu a chci po něm cíl pobytu. Ten si každý klient volí sám, jedinou podmínkou je, aby ho jeho cíle někam posouvaly. Může to být nalezení školy, práce, brigády nebo řešení svých dluhů. Klient si nás může najít i sám. Minulý týden tady zazvonila slečna, která řekla, že je dva měsíce na útěku z domova a chce u nás bydlet. Je to různé.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!