První měsíce po osvobození v roce 1945 patří k nejtemnějším obdobím českých dějin. Šest let okupace, perzekuce a násilí vyvolalo ve značné části populace touhu po pomstě. Stát ještě nefungoval a společnost se na čas vrátila do předcivilizačního období. Němci byli masově zabíjeni po celé zemi.
Masakr v Dobroníně, o kterém se dnes mluví proto, že jej začala vyšetřovat policie, byl jen drobnou kapkou v moři. K vraždění nevinných došlo na stovkách či tisících dalších míst a na svůj objev čekají stovky podobných masových hrobů. V obecném českém povědomí zůstalo jen několik největších krveprolití: Brněnský pochod smrti (asi 1700 mrtvých), jatka v Postoloprtech (minimálně 763 mrtvých), akce československých vojáků v Horních Moštěnicích (265 mrtvých, z toho 120 žen a 74 dětí), pogrom v Ústí nad Labem (50 až 100 mrtvých). Pouhý seznam míst, kde na jaře a v létě 1945 prokazatelně došlo k vraždám Němců, by zaplnil nejen zbytek tohoto sloupku, ale možná několik stran novin.
Masakr v Dobroníně je v tomto kontextu výjimečný jen tím, že se o něm doposud nevědělo a že vraždili místní své sousedy. K něčemu podobnému došlo např. v jihočeské Tušti, kde „lidový soud“ odsoudil 16 lidí k smrti a 14 z nich samozvaní soudci hned zastřelili. Doposud nikdo nezkoumal profil vykonavatelů zvěrstev, ale zdá se, že často šlo o osoby přicházející na místo činu zvenčí (vojáky, partyzány). Podle historika Tomáše Staňka, autora pionýrské práce o represi z roku 1945, se „vykonavateli odplaty stávaly osoby, které ke krutostem nevedla nějaká konkrétní příčina z minulosti, ale potřeba ukájet zvrhlé agresivní choutky či sadistické sklony“. Na dobronínském masakru je pozoruhodné také to, že jeden z domnělých organizátorů vražd byl původem vídeňský Němec.
O rok později pardonoval vraždění prvních poválečných měsíců stát vydáním zákona, podle kterého byly zločiny spáchané do 28. října 1945 beztrestné, pokud směřovaly „k spravedlivé odplatě za činy okupantů“. Co je to spravedlivá odplata, nikdo nedefinoval, budiž ale řečeno, že některé zločiny byly stíhány v době, kdy byly spáchány, a několik pachatelů bylo odsouzeno do vězení. Zabíjením Němců však represe zdaleka nekončila, celé takzvané retribuční soudnictví bylo v rozporu se zásadami právního státu a demokracie.
Léta 1945–1948 jsou největším tabu české diskuse o minulosti. Zatímco komunistický režim je již od roku 1993 zákonem definován jako „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ a jiný zákon vymezuje období od mnichovské dohody do osvobození jako „dobu nesvobody“, takzvaná třetí republika je stále považována za téměř demokratický systém. Míra a intenzita státem řízené či přinejmenším státem tolerované represe však tehdy byla nepochybně vyšší než v padesátých. letech, o údajně nesvobodném období druhé republiky vůbec nemluvě.
Od vyšetřování vraždy staré 65 let nelze očekávat potrestání viníků. Podezřelý žije zřejmě již jen jeden, navíc zločin je dávno promlčen (konstrukce, že by šlo o genocidu, nemůže u soudu obstát). Můžeme se ale dočkat pravdy a morální katarze. Zdá se, že alespoň ti dva dobronínští občané, kteří nad místem zločinu vztyčili kříž, jsou na dobré cestě.
***
Pouhý seznam míst, kde na jaře a v létě 1945 prokazatelně došlo k vraždám Němců, by zaplnil možná několik stran novin
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
