Podobný pohled u nás scházel; jako ve všem, i v hudební publicistice se lépe píše o něčem, co již patří historii, současnosti se autoři oprávněně obávají. Není divu, právě zde, na půdě, jež se stále trochu houpe a není pevná, je totiž možné si nejspíš uříznout ostudu. Již proto lze před Dorůžkovou prací smeknout, stejně jako nelze než pochválit snahu zaměřit se i na „nehudební“ aspekty jazzového světa. A nezmínit přitom vytříbený Dorůžkův sloh by bylo přímo trestuhodné, zvláště v situaci, kdy naši hudební publicisté nezřídka právě se stylistikou zápasí víc, než je záhodno.
Dorůžka logicky navazuje na svou knihu Český jazz mezi tanky a klíči 1968–1989, již před osmi lety vydalo, stejně jako novinku, nakladatelství Torst. V ní se zaměřoval na dobu pro náš jazz ne zrovna příznivou, dobu, jež navzdory ztížené kulturní situaci vydala velice zajímavé plody.
Dorůžka své Panoráma otevírá osobním vyznáním fanouška, který kouzlu jazzu propadl před více než sedmdesáti lety, zároveň vysvětluje, co jej k psaní o současných muzikantech vedlo: „Pohled této generace na hudbu, které se chce věnovat, mě zajímá jako pokračování něčeho, co bylo osou mého života,“ o kousek dál pak dodává: „Je docela poctivé přiznat, že určité období zná člověk nejlíp. Ale to neznamená, že už nesleduje a ztrácí ze svého vidění i to, co se kolem něj neustále děje. A v jazzu se toho děje pořád ještě dost. Nemohu už tvrdit, že bych všechno znal do detailů, a nemohu už také působit jako jeden z hybatelů tohoto dění. Ale mohu se na to dívat z perspektivy, která dnešní události může spojovat a srovnávat s jejich předchůdci.“ Právě tento nadhled je jednou z nesporných kvalit Dorůžkovy knihy, společně s jeho širokým kulturním přehledem totiž autorovi umožňuje komentovat současný kvas, aniž by ztratil potřebný kritický odstup. Zvláště v úvodních kapitolách zároveň cítíme jakousi rekapitulační notu, Lubomír Dorůžka se probírá vzpomínkami, zároveň se na jazz dívá v širších souvislostech. Ukazuje, jak se mění pohled na jazzovou tradici i na hledání nových cest, a to nejen v kolébce jazzu, ve Spojených státech, ale také u nás. Od medailonků významných osobností zahraniční scény (Brad Mehldau, Jan Garbarek, Keith Jarrett či Dave Doughlas a další) se plynule dostává k domácí scéně, k profilům muzikantů, jako je – namátkou – Jaromír Honzák, František Kop či Karel Růžička jr., zaměřuje se ovšem i na mladší muzikanty, třicátníky i mladší. Opět namátkou uvedeme například kytaristu Davida Dorůžku, kontrabasistu Tomáše Lišku či varhaníka Ondřeje Pivce, soubory Points, Vertigo Quintet či Nuo. A právě na příkladu těch nejmladších se ukazuje velice zajímavý fenomén: neortodoxnost mladých jazzmanů, jejich velké – přinejmenším posluchačské, ale i kompoziční a interpretační – rozmáchnutí se mimo hranice „klasického“ jazzu.
Zcela bez problémů do své hudby totiž vkládají inspirace z world music, elektroniky či soudobé vážné hudby, nelpí na pravidlech. Jistě zajímavé a pro mnohé možná překvapivé jsou také pasáže, v nichž Lubomír Dorůžka přibližuje ekonomické zákulisí jazzového života, problémy s výší honorářů i s tím, jak se uživit. „Této nové generaci také zatím naše jazzová publicistika nejvíc dluží – zčásti svou vlastní vinou, spíše však i proto, že její možnosti, pokud jde o prostor v denním tisku i v jiných periodikách, jsou značně omezenější než dříve,“ píše Lubomír Dorůžka, svou prací ovšem přinejmenším svůj dluh splatil měrou víc než vrchovatou.
Lubomír Dorůžka: Panoráma jazzových proměn Vydal: Torst, 224 s.
