Po nemocniční chodbě kráčí mladý lékař v bílém plášti. V jedné ruce drží několik papírů, v druhé má ruku děvčátka, které jde vedle něj. Děvčátko se dívá na špičky svých bačkůrek našlapujících na béžové linoleum, doktor se dívá do papírů. „Nebudou mi ty moje mandle chybět, když mi je vezmou?“ zeptá se dítě.
Muž se najednou zastaví, ruka s papíry se mu roztřese. Podívá se přes okno do slunce, doufá, že mu jeho paprsky vypálí z mozku informaci, která k němu přišla, aniž by ji hledal. „Co je tam napsané?“ ozve se děvčátko. „Že máš krevní skupinu nula minus,“ řekne lékař. „A to je špatně?“ zeptá se dítě.
Muž neodpoví. Je to špatně, protože ví, jakou krevní skupinu má on a jakou jeho žena. Rodiče AB a B nemůžou mít dítě nulu. Tolik si ještě z lékařské fakulty pamatuje.
„Tati?“ ozve se vystrašeně děvčátko. „Je to v pohodě,“ řekne, i když to není pravda a i když nesedí ani to oslovení. Právě totiž zjistil, že jeho dcera není jeho dcerou. Konkurz na otce Ne vždy je to však tak jednoduché a tolik to bije do očí. Vzpomínaný lékař je mým přítelem, takže vím, že svoji ženu nikdy nepodezíral, po krevních skupinách nepátral a bylo to téměř metafyzické řízení osudu, že pro dceru právě on vyřizoval vyšetření před rutinní operací. Existuje jen několik kombinací krevních skupin matky a otce jednoznačně vylučujících otcovství jejich dítěte. Například výskyt nositelů krevní skupiny A je v naší populaci 42 %, což v dobách minulých dávalo matkám velké možnosti kreativně nakládat s pravdou o tom, kdo je otcem jejich dítěte.
Tento sport zdaleka nebyl ojedinělý. Odhalily to statistiky vyplývající z testů DNA provedených u obyvatel různých států. Z výsledků vyplynulo, že podíl dětí, které nejsou potomky mužů registrovaných jako jejich otci, se celosvětově pohybuje mezi jedním až deseti procenty. Jak uvádí izraelský psychiatr Yoram Yovell: „Čím vyšší je společenské a ekonomické postavení rodičů, tím větší je pravděpodobnost, že dítě není potomkem registrovaného otce.“
Například německé statistiky uvádějí právě těch alarmujících deset procent. Každý desátý novorozenec tu říká „tati“ úplně jinému muži, než který se ve skutečnosti zasloužil o jeho početí. Myslím si, že nemáme nejmenší důvod se domnívat, že by u nás toto číslo bylo výrazně odlišné.
Druhý příběh se odehrává v porodnici. Návštěvní hodiny vrcholí. Otcové s fotoaparáty, babičky s igelitkami, čerstvé rodičky v přepásaných županech, bledé, ale šťastné, že to mají za sebou, v rukách uřvané uzlíky. A teď si představte jeden pokoj oddělení šestinedělek: v postýlce spí děťátko, nad ním se sklání jeho matka a za ní přešlapuje matčin známý, v tu dobu vedený v kolonce potenciální otec.
„Nezlob se, ale je to moje?“ zeptá se on. „A koho by bylo?“ odpoví ona diplomaticky. „Byli jsme spolu jen jednou.“ „To přece stačí, miláčku.“ „Dával jsem si pozor!“ řekne zoufale. Ale ona už ho neposlouchá, bere dítě z postýlky a dává ho muži do rukou. Děťátko se zavrtí, matce vhrknou do očí slzy dojetí, ale potenciální otec se na dítě dívá a neví, co má říci. Jak se později svěří kamarádům, matce a všem ostatním, které to baví poslouchat a nenadávají mu do krkavčích otců, v tu chvíli „necítil nic, žádné volání krve, jednoduše nic“.
Nikdo mu to nevěří, ani já ne, i když je to můj kamarád a snažím se ho nesoudit. A tak požádal o DNA test otcovství. Ona s bohorovným klidem souhlasila, protože - jak řekla - jí bylo jasné, že otcem může být jedině on.
Test jeho otcovství jednoznačně vyloučil. Matka nejprve tvrdila, že výsledky jsou chybné, zmanipulované nebo osudným omylem vyměněné, potom se nervově zhroutila a přiznala nechráněný styk s chlapíkem, který přišel v inkriminovaném čase řešit i s kabelou plnou nářadí problémy s kabelovkou. No a potom že prý ty příběhy, co bývají v pornofilmech, nemají nic společného s realitou!
Jistota za deset tisíc Vymoženosti vědy a jejich poměrně lehká dostupnost široké veřejnosti vstupují i do oblastí, o nichž si myslíme, že se v nich toho moc měnit nedá - do mezilidských vztahů. Kdyby se předcházející příběh odehrál před deseti lety, chlapík spolkne pochybnosti, podlehne tlaku okolí, ožení se s dotyčnou matkou a dítě vychovává jako svoje. Časem by si možná udělal i vlastní, samozřejmě za předpokladu, že by kabelovka fungovala a nebylo by třeba nikoho volat na její opravu. Možná by tlaku okolí nepodlehl a matku dítěte si nevzal, ale červík pochybností by hlodal dál a možná by měl v slabých chvílích nepříjemný pocit, že se nepostaral o vlastní dítě.
Dnes potřebujete pro pocit absolutní jistoty jen asi deset tisíc a stěr ze sliznice ústní dutiny. Své, dítěte, případně i jeho matky. Najdete si firmu, která poskytuje testy otcovství i soukromým osobám - na internetu je jich hned několik - zavoláte tam nebo napíšete a poštou dostanete odběrovou soupravu s podrobným postupem, jak odebrat vzorky. Pošmidláte dítěti i sobě tyčinkou v ústech a poštou nebo osobně vše doručíte do laboratoře. Nejpozději do deseti pracovních dní dostanete černé na bílém, jak na tom jste.
A potom si musíte rozmyslet, jak s tou nově objevenou pravdou naložíte. Někdy totiž může otřást celým vaším dosavadním vesmírem.
Pravda, která pohladila RNDr. Zdenko Červenák z firmy DNAtest vzpomíná na více než osmdesátiletého muže, který přišel na testy se svými třemi téměř šedesátiletými syny. „Manželka mu už před lety zemřela, ale on potřeboval vědět, jestli ji celé roky manželství podezíral oprávněně. Z výsledků vyplynulo, že všichni tři synové jsou jeho. To zjištění ho dost vzalo. Zajímalo by mě, jestli své nebohé ženě zanesl na hrob aspoň bonboniéru, když jí už celé manželství vyčítal neexistující nevěry.“
Mohlo by se zdát, že možnost kdykoli si dát zjistit otcovství je chlapská vychytralost, která vyráží ženám z rukou strategickou zbraň, jíž celá tisíciletí zabezpečovaly svým dětem co nejlepší geny a výchovu s co nejvýhodnějším materiálním zabezpečením v duchu hesla „Matka jistá, otec nejistý“.
Testy DNA jako by byly namířené proti matkám, které dělají, co mohou, aby i děti počaté nerozvážně, neplánovaně a jaksi bokem měly otce. Netvrdím, že to tak úplně není. Lhát je už dneska těžší, je složitější přišít dítě počaté Ferem, který má dobré svaly, zuby, motorku a kopu testosteronu, Jožovi, který má dobře placenou práci, dvojdomek, králíky a je to vysloveně rodinný typ v ručně pletené vestičce.
Na druhé straně možná ještě víc než žen-podvodnic je žen-obětí manželova psychoteroru plynoucího z toho, že přivedly na svět dítě, které má třeba jako jediné v široké rodině pihy a těžko pochopitelnou zálibu v určování gramatických slovních druhů stejně jako bývalý soused. Takovým ženám může papír z laboratoře přichycený magnetkou na ledničce velmi účinně zabezpečit nejen svatý pokoj od manželových narážek, ale i účinný argument ve všech budoucích hádkách na téma, kdo má v rodině pravdu.
Takový je i další případ doktora Červenáka. Přišel k nim muž, který podstoupil sterilizaci a jeho partnerka otěhotněla. Rodinná krize byla dramatická.
Pokračování na straně II Je to dítě opravdu vaše?
Dokončení ze strany I
Testy DNA potvrdily jeho otcovství. Jestli máte pocit, že příliš zeširoka rozmazávám fenomén týkající se jen „těch druhých“, je dobré si uvědomit, že jednou i sami sebe můžete lehce přistihnout, jak tajně odnášíte oslintaný dudlík nějakého dítěte do laboratoře a třesete se na výsledky. Za poslední dva roky vzrostl počet soukromých žadatelů o testy o 25 %, v Německu se už řeší i legislativní problémy s testy DNA a nutností souhlasu matky s testováním dítěte a jak říká moje matka „co je na Západě, dorazí časem i k nám, je třeba se na všechno připravit a být v klidu“.
Sám sobě pachatelem, obětí i detektivem Po každém srazu bývalé třídy zjišťuji o bývalých spolužácích to samé: všichni jsou úplně stejní jako v osmé třídě, jen se časem zvýraznily všechny jejich úchylky. Měli za ty roky totiž dost času i peněz na sobě pracovat. Podobně je to i s vědou a technikou. Kdo chce psa bít, hůl si najde, říká staré přísloví. Kdo chtěl kdysi špehovat manželku, potřeboval falešné fousy a dobré nohy. Kdo ji chce špehovat dnes, má na to mobily, odposlouchávací zařízení, skryté kamery a možnost najmout si soukromého detektiva.
Nevěřili byste tomu, ale znám dva lidi, kteří si sehnali ultrafialové lampy, aby mohli kontrolovat partnerčino spodní prádlo, jestli na něm nejsou stopy po spermiích. Právě tak i jedna manželka našla jednou v koupelně po svém příchodu domů zubní kartáček, který jí nepatřil, a protože manžel tvrdil, že je jeho, ona nelenila, odnesla ho do laboratoře a tam zjistili, že na kartáčku jsou stopy ženské DNA. Co následovalo, jsem se nedozvěděl, ale umím si to živě představit.
Baví mě představa pospolitého lidu, který přijde večer po práci domů, shodí ze sebe propocené montérky, natáhne gumové rukavice a začne po bytě sbírat vzorky vlasů, žvýkaček, nedopalků od cigaret, slin a použitých vložek. Bojujeme každý o svůj díl štěstí, snažíme se nebýt oklamáni a zvítězit nad životem, když ne v celé válce, tak aspoň v některých bitvách.
Testy DNA jsou jako průzkumné letadlo, které nám po návratu z letu oznámí, kde jsou čí pozice a jaké jsou naše vyhlídky.
Jak však budeme bojovat a jestli budeme milosrdní, to je už na nás.
O autorovi| MAXIM E. MATKIN, slovenský spisovatel
