Pořídila například překlady Honzlových studií a její disertační práce věnovaná Osvobozenému divadlu vyjde v příštím roce česky. Na festivalu v Plzni obdržela od ministerstva kultury medaili Artis Bohemiae Amicis.
* LN Cesty za železnou oponu bývaly dobrodružné. Jak jste se dostala poprvé do Československa?
Studovala jsem češtinu a ruštinu v Paříži v Institutu východních jazyků a do Československa jsem přijela v roce 1966 na výměnu. Jedna studentka z Čech chtěla do Francie, ale nikdo o ni nestál. Já jsem měla rodiče na venkově ve Fountainebleau a domluvili jsme se, že by u nás mohla bydlet. Díky ní jsem se pak v Praze seznámila s rodinou malíře Miloše Jiránka. Jiránkovi tenkrát bydleli ve Sněmovní ulici na Malé Straně a celý byt měli plný obrazů a kreseb. A pan Jiránek mi tehdy řekl, jestli si uvědomuju, že učit se češtinu je naprostý luxus. Na to jsem si pak častokrát vzpomněla.
* LN Proč jste se pak rozhodla psát o Osvobozeném divadle?
V 70. letech jsem pracovala v CNRS (Centre national de la recherche scientifique) tj. Národním centru vědeckého výzkumu, obrovské instituci na špičkové úrovni, což potvrzují i zahraniční badatelé. Tehdy jsem si vzpomněla na to, co mi řekl pan Jiránek, a rozhodla jsem se, že nechám ruštinu být a budu se věnovat jenom češtině. A vytanulo mi i to, jak nám po večerech v Praze četl svůj deník, kde měl zápisy o Osvobozeném divadle. Nadšeně jsem ho poslouchala a snila, že bych se tomu jednou mohla věnovat.
* LN Podařilo se vám navázat kontakt s Voskovcem a Werichem?
Napsala jsem panu Voskovcovi do Ameriky. Odepsal mi, že žádné dokumenty nemá, ale ať se obrátím na Pavla Tigrida. Byl liška podšitá, chtěl se totiž od Tigrida dozvědět, co jsem zač. Sešla jsem se tedy s Tigridem v Paříži, vytáhl lahev starého bordeaux a výborně jsme se pobavili. Zřejmě jsem působila jako veliký nadšenec, a tak na takovou kartičku napsal – paní Monmarte je vtipná dáma a něco zajímavého určitě napíše a řekl mi, abych to poslala panu Voskovcovi, což jsem udělala a on mi obratem poslal materiály.
* LN Vaše téma v 70. letech nebylo zrovna takové, které by tehdejší režim v Československu vítal. Mohla jste pak bádat i v Praze?
V roce 1974 jsem si zažádala o stipendium do Prahy, protože mi bylo jasné, že jako soukromou osobu by mě nikam nepustili. A ono se to podařilo, byla jsem tady pak třikrát za sebou. Pavel Tigrid mě požádal, abych se zeptala Václava Havla, jestli něco nepotřebuje, a dal mi jeho adresu. Prokop Voskovec mně ale nařídil, že ji musím roztrhat, protože kdyby ji u mě našli, byl by průšvih. Pak jsem přišla do Divadelního ústavu a Jarmila Gabrielová, šéfová zahraničního oddělení, mě také hned přátelsky upozornila, že se svým tématem bych mohla mít problémy. Bydlela jsem v koleji na Kajetánce a pracovala jsem pilně jako myš – každý den jsem vysedávala v archivu.
* LN Pronikla jste i k Janu Werichovi?
Nakonec ano, ale nebylo to jednoduché. Dostala jsem se k němu díky Janě Seifertové, která mi také zprostředkovala setkání s Jaroslavem Seifertem. Werich už byl dost nemocný, ale bavil se se mnou a pozval mě, aby přišla ještě. Vůbec nechtěl mluvit do diktafonu, až pak při dalším setkání v roce 1977 mi dovolil, abych si to nahrála. Moje knížka Osvobozené divadlo V + W teď vyjde česky v překladu Lucie Němečkové a doufám, že se tam tento rozhovor podaří včlenit. Jednou jsem za ním přišla a on měl u sebe masérku a taky tam seděl Miloš Nedbal. Vyprávěl nám, že by chtěl dělat Molierova Zdravého nemocného, a líčil, jak by to dělal, že by se obestavěl všelijakými aparáty, moc vtipně to líčil. Vrátila jsem se do Paříže a zavolala to Voskovcovi a on hned napsal Werichovi. A tenhle dopis je uveřejněn v jejich Korespondenci, která v Praze před časem vyšla.
* LN Měla jste tady v 70. letech potíže ze strany úřadů?
Určitě mě sledovali estébáci, stoprocentně byli za mnou, když jsem třeba šla za Karlem Krausem. Když jsem letěla do Bratislavy, vnucoval se mně jeden muž, v letadle se posadil vedle mě a tahal ze mě rozumy. Pak jsem měla nepříjemnost na koleji, kde mě zjevně chtěli znechutit. Takže jsem odjížděla a bylo mi jasné, že se hned tak nevrátím, ale měla jsem už dost materiálů, abych práci dokončila.
* LN Jak to nakonec dopadlo?
Mezitím jsem měla druhé dítě a celé těhotenství jsem proležela. Věděla jsem ale, že to musím dodělat, i když jsem tehdy měla v CNRS hodně práce a také jsem dělala asistentku sociologovi Alainovi Tourainovi, což mě hodně zaměstnávalo. Pak jsem se dostala do divadelního oddělení k Denisovi Babletovi, k teatrologovi, který první napsal monografii o Josefu Svobodovi a já mu k tomu pořizovala překlady.
* LN A proč jste vlastně šla studovat češtinu?
To souviselo s mojí rodinou, maminka pocházela od Lvova a mluvila rusky. Celá její rodina byla promíchaná – byli tam Poláci, Rusové i Ukrajinci. Takže moje volba byla celkem logická.
