Rozhodnutí Ústavního soudu můžeme kritizovat, nikoli však zpochybňovat
Nález, kterým Ústavní soud zrušil ústavní zákon o předčasných volbách do Poslanecké sněmovny, je problematický. Reakce části politiků a ústavních činitelů na toto rozhodnutí je však skandální a bezprostředně ohrožuje ústavní pořádek způsobem, jaký jsme s výjimkou rozpadu československé federace v této zemi v posledních dvaceti letech nezaznamenali.
Ústavní soud především dospěl jednoznačnou většinou třinácti svých soudců k obecnému a zcela zásadnímu závěru, že může přezkoumávat i ústavní zákony a že tuto pravomoc mu poskytuje devátý článek ústavy. Tento závěr je naprosto správný a zcela odpovídá i praxi jiných středoevropských zemí s podobnou právní kulturou i politickými zkušenostmi z minulosti. Ti, kdo tvrdí něco jiného, jako například Zdeněk Jičínský nebo Václavem Pavlíčkem inspirovaný ústavní soudce Jan Musil, při vší úctě ignorují dnešní srovnávací právní vědu i běžnou středoevropskou, především německou a rakouskou ústavní praxi. Pokud by soudci nebo politici přistoupili na jejich argumenty, z České republiky by se stal postkomunistický ústavní skanzen. Pro nás akademiky by to jistě byla zajímavá intelektuální výzva, pro občany by to však znamenalo pád do hlubin naší národní minulosti.
Účelový zákon Dalším krokem soudu bylo rozhodnutí, podle kterého ústavní zákon č. 195/09 o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny je protiústavní a zrušuje se k 10. září 2009. V odůvodnění se tento nález opírá především o dva argumenty - obecnosti a účelovosti. Podle prvního argumentu soudu musí mít každý ústavní zákon obecnou povahu, což nelze tvrdit o aktu, kterým se zákonodárce rozhodne ve zcela specifickém čase rozpustit jednu ze svých komor, aby vyřešil zcela konkrétní politickou krizi. Obecnost ústavního zákona je přitom podle soudu podstatnou náležitostí demokratického právního státu. Na podporu svého argumentu soudci navíc využili velmi rozmanité autority ústavní vědy a právní teorie, jakými byli například Carl Schmitt nebo Friedrich von Hayek.
I další části nálezu obsahují zásadní teoretické i historické argumenty, což je patrné hlavně v kritice účelovosti, která s principem obecnosti ústavního zákona bezprostředně souvisí. Současný ústavní pořádek totiž zná obecná pravidla pro rozpouštění Poslanecké sněmovny i vyhlášení předčasných voleb v podobě, v jaké je upravuje článek 35 ústavy. A soudci došli k závěru, že ústavní zákon č. 195/09 má specifickou povahu, jejímž účelem bylo právě obejít obecná ustanovení ústavy. Jedná se tedy o tzv. zákon ad hoc, tj. účelový zákon pro jedinečný případ, který je v rozporu s materiálním jádrem ústavního pořádku. Podle Ústavního soudu mohl ústavodárce dosáhnout svého účelu, tj. vyvolání předčasných voleb, ústavně konformní cestou, a proto se neměl uchýlit k účelovému obcházení obecných ústavních pravidel. Soud navíc velmi správně poznamenal, že takový ústavní zákon pro jedinečný případ by mohl být ústavní pouze za předpokladu, že by směřoval právě k ochraně materiálního jádra ústavy.
Nestačilo vystavit žlutou kartu?
S argumentací a postupem soudu lze samozřejmě polemizovat. Parlamentní volby jsou veřejným zájmem stejně jako posouzení jejich ústavnosti v případě, že jsou vyhlášeny nekonformním způsobem. Proč se soud neuchýlil například k podobnému řešení jako v případě opětovného posuzování ústavnosti lustračního zákona v roce 2001, kdy sice potvrdil jeho prozatímní ústavnost, ale zároveň si vyhradil kdykoli v budoucnosti přezkoumat, zda ještě trvají mimořádné podmínky ospravedlňující lustrace principem „demokratické samoobrany“, známým z německé nebo evropské judikatury? Nestačilo vystavit ústavodárci žlutou kartu za velmi hrubý faul na ústavnosti a přitom nechat běžet politickou demokratickou hru s tím, že při každém podobném zákroku by soud v budoucnu sáhl po kartě červené?
Rozhodnutí soudu můžeme kritizovat, ale rozhodně ne zpochybňovat způsobem, jakým to učinili prezident republiky nebo vůdce opozice. A vůbec už se v takovém případě nesmí vyhrožovat, že je třeba soudu „zkrátit řetěz“. Každý takový zásah do ústavního pořádku by totiž předpokládal právě změnu materiálního jádra ústavy a klauzule nezrušitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu, jak ji dnes upravuje druhý odstavec devátého článku ústavy. Pozorně tedy sledujme naše ústavodárce a pamatujme si ty, kdo dnes chtějí měnit ústavní charakter našeho státu a tvrdí, že jsou to oni, kdo ztělesňují „moc lidu“. A když si je v listopadu zvolíme, tak se už ničemu nedivme. V tom spočívá krutost i naděje každé ústavní demokracie. Ta naše ovšem nikdy nebyla v posledních dvou desetiletích v takovém ohrožení jako dnes.
***
Pozorně sledujme naše ústavodárce a pamatujme si ty, kdo dnes chtějí měnit ústavní charakter našeho státu a tvrdí, že jsou to oni, kdo ztělesňují „moc lidu“
O autorovi| JIŘÍ PŘIBÁŇ právník a VŠ pedagog, e-mail: priban@cardiff.ac.uk ; JIŘÍ PŘIBÁŇ právník a VŠ pedagog
