Pravidelnost formy v jednotě s obsahem je tou doménou, které se v uplynulých letech básníci povětšině vyhýbali. Důvod je zřejmě prostý - přes dostatek talentu a obecného vzdělání vládne neznalost vázanosti formy poetické a klasických vzorů básnického metra, což se projevuje v expresivním litanickém chaosu většinové poesie; mnoho povolaných, ale málo vyvolených.
Jeden z nemnoha básníků, kteří nezbytnou dovednost poetické skladby zvládli, se jmenuje Roman Szpuk. Žije v předhůří Šumavy a působí na meteorologické observatoři nad Churáňovem, takže má jak svítání, tak soumraky a kataklysmata povětrnosti z první ruky. Je autorem jedné z mých oblíbených knih Macecha bouře, básnické sbírky složené barokní baladickou formou na přírodní motivy, která se naprosto vymyká z valné většiny ostatní básnické produkce autorů „básní pokojových“. Roman Szpuk umí myšlenku zrýmovat, čímž se odlišuje od podstatné části současných poetů: rým podporuje asociativní ideu básně a spájí do svazku jinak vzdálená slova.
Nečekejte ode mě obdivné paiány, jsem s Romanem Szpukem téhož názoru: kosmos zasluhuje poesii. Ve Szpukových básních se dějí odlesky přírodních živlů - hřmějí horské bouře, nebesy proudějí titánské děje a souhvězdí rozklenují kupoli nocí; zářivý poutník Slunce kráčí nebesy dne, zas bárka Měsíce osvěcuje hvězdnaté jezero noci; přírodním básnickým dramatem si vykračuje poetický vypravěč a mikrokosmos jeho ducha v pokoře i vzdorném vzmachu polemisuje s okolním vesmírným děním.
Jedné zimy chodíval jsem za nocí podél Otavy po zasněžených pěšinách s pouhou čelovkou, která mi přisvěcovala ke svitu Luny; sám poeta, ocital jsem se tak v rámci básní mého kolegy, a opravdu jsem si medil blahem z tak vzácného souladu života s uměním, ač jinak tíseň kruší můj úděl. Příroda zasluhuje obdiv pro díl Stvoření, jenž v ní od věčnosti k věčnosti věje. Taková poesie, jakou skládá Roman Szpuk, je určena slabým i silným - slabým k posile, silným k pokoře, poutníkům na cestu.
O autorovi| VÍT KREMLIČKA, Autor sám je básník
