Ministr kultury Riedlbauch odvolal ředitele Darjanina. Hráči protestují a za vším se vznáší otázka: Je Česká filharmonie stále tím oslnivým světovým orchestrem?
České filharmonii chybí dvě věci. Zaprvé dirigent, který by s ní dlouhodobě soustavně zkoušel a pracoval. A zadruhé rozumné platy, aby si hudebníci nemuseli přivydělávat hraním na pohřbech a nahráváním fanfár k počítačovým hrám a soustředili se na práci pro svůj orchestr. Aby nemohli opakovat, kdykoli se jim něco nelíbí, že za tyhle peníze se vám na to můžu…“ sdělil mi k nedávné kauze okolo výměny ředitelů České filharmonie jeden z blízkých spolupracovníků orchestru, který si – v tomto případě typicky – nepřál být v článku jmenován. Z hlediska novináře je Česká filharmonie právem označována za „rodinné stříbro“ českého národa. Dostat totiž od někoho z jejího okolí nějaké uveřejnitelné vyjádření o situaci, v níž se orchestr nachází, je stejně složité jako chtít po něm, aby vám a veřejnosti pověděl něco bližšího o svých rodinných cennostech. Rozhovor začíná podezřívavým mlčením a končí magickým zaklínáním: Určitě mě v tom článku nezmiňujte.
Nicméně můj anonymní komentátor, říkejme mu třeba Deep Throat, naznačil to, co se v souvislosti s novou aférou říká a píše: Česká filharmonie je v dlouhodobé krizi. Za posledních dvacet let se v ní vystřídalo pět šéfdirigentů, s většinou se rozešli ve zlém. K reputaci poněkud arogantního a nespolehlivého spolku přispívají i excesy, jakým byla třeba reakce na odvolání oblíbeného ředitele Darjanina. Vypadalo to, jako kdyby se rozzlobený orchestr rozhodl, že si zchladí žáhu na obecenstvu, které na něj přišlo toho dne večer do Rudolfina. Místo Mahlerovy Desáté symfonie hudebníci zahráli publiku na nervy – přečetli protestní prohlášení a odešli pryč.
Ale hlavně dal Deep Throat svým vyjádřením nepřímo za pravdu čím dál častějšímu zpochybňování uměleckých kvalit České filharmonie. Dnešní orchestr prý skutečně není tím, čím byl za Talicha, Ančerla či Neumanna, a status hvězdného tělesa ztrácí nejen v zahraničí, ale i u nás, kde už jej v kvalitách začínají předbíhat jiné orchestry. „Už to, že se ptáme a uvažujeme o kvalitě České filharmonie ve srovnání s dalšími českými orchestry, svědčí o tom, že něco není v pořádku,“ říká hudební publicistka Dina Šnejdarová. „Pochybujeme o orchestru, o němž by nemělo být pochyb a který by měl mít mezi ostatními výjimečné postavení. Česká filharmonie dokáže zahrát tak, že vám běhá mráz po zádech, ale i tak, že se dostane pod svůj standard, který má čnít vysoko nad ostatními.“
Na nevyrovnanost výkonů České filharmonie upozorňuje i šéf kulturní redakce České televize Petr Fischer: „S dirigenty světových jmen, jako je John Eliot Gardiner nebo Manfred Honeck, hraje obvykle mnohem lépe než s jinými. Pod Zdeňkem Mácalem orchestr kupříkladu často jen skladbu odehrál, bez zájmu a nasazení. To se projevuje i při vystoupeních v cizině. Jeden recenzent v britských novinách si v době, kdy orchestr vedl Vladimir Ashkenazy, povšiml, že hráči v orchestru sedí, jako kdyby je hraní vůbec nezajímalo, a dělal si legraci z toho, že skoro spali. Je to anekdota, ale ukazuje na hlavní problém: chybějící motivaci.“
Chce to dril
A jak pravil Deep Throat, je těžké očekávat od orchestru motivaci, když mu chybí umělecký šéf, který by se mu dlouhodobě soustředěně věnoval, který by vedl, inspiroval a budil respekt. „Od roku 1990 se vystřídalo pět šéfdirigentů – a to znamená, že žádný z nich neměl čas ovlivnit nějak výrazně zvuk a styl orchestru,“ říká Petr Fischer. „Česká filharmonie na tom není bůhvíjak mimo jiné právě z tohoto důvodu a stává se lehce indiferentním orchestrem.“ Zřejmě poslední velkou osobností, která měla ve filharmonii autoritu a hráčům dávala pocit, že dělají důležité umění, byl podle něj Václav Neumann, který soubor vedl mezi lety 1968 a 1989.
Deep Throat je toho názoru, že silný šéfdirigent by měl v České filharmonii hlavně zavést dril, časté a soustavné zkoušení, jaké bylo obvyklé v dobách Václava Talicha nebo Karla Ančerla. V tomto ohledu dává vinu i Václavu Neumannovi, protože to byl právě on, kdo od vysokých„tréninkových dávek“ ustoupil. Nicméně v jeho dobách se pokles úrovně neprojevil, neboť Neumann byl dirigentem světového formátu a sehranost orchestru vypilovaná za předchozích šéfů přece jen jakousi setrvačností vydržela. Nedostatky se podle něj začaly objevovat až po Neumannově odchodu a zásadně k nim podle něj přispívalo angažmá zahraničních šéfdirigentů, kteří Českou filharmonii řídili tak nějak „dálkově“.
Oba publicisté potvrzují názor, že za zahraničních šéfdirigentů fungovala filharmonie jako orchestr na dálkové ovládání, což je podle Fischera„největší bolest nedávné minulosti České filharmonie – orchestr potřebuje silnou osobnost, která jej požene, a dobrého manažera, který sežene peníze a třeba i zalobuje pro nový zákon či status organizace“.
Múzy jsou švorc
Druhým faktorem,jenž přispívá chybějící motivaci, jsou peníze. Má i tady pravdu Deep Throat, když tvrdí, že tabulkové platy hráčů jsou nízké a svádí k melouchaření? Například v nedávné reportáži Českého rozhlasu se hudebníci z jiných hudebních těles přiznali (anonymně a mimo mikrofon), že s protesty hráčů ČF nesouhlasí, protože oproti jiným souborům požívá filharmonie značné výhody.
„Oficiálně se uvádí, že průměrný plat hráčů je 27 tisíc korun, tedy pražský průměr, možná už spíše lehký podprůměr. Hráči ve světě u podobně významných orchestrů berou nepoměrně víc (tři až pět tisíc eur měsíčně), ale ve srovnání s ostatními českými tělesy jsou na tom lidé ve filharmonii rozhodně lépe. Koneckonců je to tradičně náš první orchestr, má jméno zakotvené v dlouhé a úspěšné tradici,“ říká Fischer a dodává, že hráči z ostatních orchestrů filharmoniky kritizují vždy právě kvůli penězům. „Obecně lze říct asi tolik: Když hráči dostanou přidáno, bude to pro další motivaci užitečné. Peníze jsou podmínka nutná, ale nikoli dostačující,“ soudí Fischer.
Recenze na koncerty a nahrávky České filharmonie v zahraničních médiích jsou v poslední dekádě většinou příznivé. Ale například už před deseti lety napsal kritik NewYork Times hned zkraje svého hodnocení, že Českou filharmonii zná jako orchestr, který několik desetiletí vytvářel skvělé hudební nahrávky a několikrát jej měl čest vidět v New Yorku, a dlouho se mu tedy zdálo, že Česká filharmonie je „klenotem v pražském kulturním životě, jenže teď má za sebou drsné desetiletí na kterém se podepsaly nešťastné vztahy se dvěma šéfdirigenty, kteří orchestr vedli před panem Ashkenazym, a klesající státní dotace“. Nicméně publicista dodává, že během newyorského vystoupení nezaznamenal žádný hudební důkaz o tom, že orchestr je ve stresu.
Dvacáté místo na světě
Téměř o dekádu později, v listopadu 2009, začíná recenze v britském deníku Guardian slovy: „Česká filharmonie... je označována za jeden z nejlepších orchestrů v Evropě, je však bez vůdce od roku 2007, kdy šéfdirigent Zdeněk Mácal zničehonic rezignoval, patrně kvůli špatné recenzi.“
Není trochu nebezpečné, když zahraniční kritika už léta otevírá články o České filharmonii konstatováním jejího neutěšeného stavu, byť za ním může následovat příjemně překvapené konstatování, že na hudbě to není poznat? Nedostává poněkud vrávoravá cesta České filharmonie v posledních dvaceti letech zahraniční kritiky – ale i posluchače – do situace, kdy k tomuto orchestru začínají a priori přistupovat s jistým podezřením?
Co se týče renomé ČF v zahraničí, Petr Fischer zmiňuje žebříček orchestrů, který sestavují odborníci časopisu Gramophone. „Ti zařadili Českou filharmonii naposledy na dvacáté místo na světě. Před pěti lety byla na konci první desítky. Není to objektivní ukazatel, ale o něčem možná svědčí,“ říká Petr Fischer. U nás vyrostl České filharmonii velký konkurent v podobě FOK, který má podle Fischera soustředěné vedení, dobrého šéfdirigenta Jiřího Kouta a působí vyrovnanějším dojmem než ČF. Jestli je lepší, nebo horší, si Fischer netroufá říci. Velmi živě podle něj působí také Pražská komorní filharmonie. „Tam se dělá hudba s nadšením, myslím, že v mnohém Českou filharmonii předčí.“
Kudy ven?
„Ale co je třeba jasně a hlasitě opakovat: jestli se někdo podílel výrazně na poklesu prestiže České filharmonie, pak to byl Václav Riedlbauch,“ říká Petr Fischer o období mezi lety 2003 až 2009, kdy byl nynější ministr kultury ředitelem České filharmonie. Na úpadku se prý podepsal hlavně „výběrem slabých a dobře ovladatelných dirigentů, málo ambiciózním programem doma i v zahraničí a podivným,obchodováním‘ s Rudolfinem“. „Umělecký pokles akceleroval právě v této době, o tom není pochyb,“ dodává Fischer.
Kudy vede cesta ven? Co by Česká filharmonie do budoucnosti nejvíc potřebovala? „Prvním krokem by asi mělo být výběrové řízení na nového ředitele. Neumím si představit další setrvání ředitele Kasíka,“ říká Dina Šnejdarová. (Václava Kasíka jmenoval ministr kultury Riedlbauch bez výběrového řízení místo Darjanina.)
Fischer by přivítal, kdyby Česká filharmonie konečně dostala světově uznávaného uměleckého šéfa, který by dokázal orchestr strhnout k práci a byl by ochoten prosazovat ho v zahraničí. A pak je podle něj nutné navýšit rozpočet orchestru, třeba pomocí nové právní formy. A samozřejmě dotacemi sponzorů. „Je ostuda, že se mezi našimi úspěšnými byznysmeny nenašel žádný velký sponzor, politickým stranám se před volbami rozdávají miliony, utrácí se za sbírky obrazů a fotografií. Ale živé umění, v Česku jedno z nejtradičnějších, nikdo nepodporuje.“ ?
O autorovi| Ondřej Formánek, spolupracovník Pátku ondrej.formanek@gmail.com
