V„podhoubí“ Rudolfina, na stěně ladírny lesních rohů, visí kalendář, z jehož titulní strany shlíží ušlechtilá tvář dirigenta Karla Ančerla. Ve směru jeho pohledu pózuje na jiném kalendáři nahá blondýna - kolorit pánské šatny. Hornista České filharmonie a dirigent Ondřej Vrabec však hledí jen na plochu notebooku, kam umístil své svatební foto. S manželkou, houslistkou Monikou Vrabcovou, a klavíristou Danielem Wiesnerem založil roku 2005 soubor Brahms Trio Prague („Je to zaprděný název, ale funguje,“ říká). Dřív než se rozhovor na dlouho stočí k vínu, o němž dovede hovořit se zaujetím milovníka, přibližuje Vrabec okolnosti, za nichž vznikla debutová nahrávka ansámblu. Ta vyjde pod hlavičkou vydavatelství Artesmon a České filharmonie a soubor ji pokřtí v Sukově síni 5. února.
* LN Své první CD jste natáčeli v Řezně. Nebylo by levnější točit v Praze?
Do Řezna jezdívám hrát do komorního orchestru a spolupracuji s tamní univerzitou. Ta nám poskytla sál a zcela nový klavír Steinway - všechno zdarma. Platili jsme jenom za ladění a přesun nástroje. Měli jsme k dispozici akusticky nádherný prostor, myslím, že lepší než Rudolfinum. V Rudolfinu je obvyklá cena za nahrávací frekvenci třeba dvacet tisíc, a navíc bychom zřejmě točili po nocích a ne v celku. V některém pražském studiu by to možná vyšlo také levněji, ale studio zase nemá žádnou akustiku.
* LN Jak se liší nahrávání v sále a v nahrávacím studiu?
Třeba lesní roh potřebuje prostor, nesmí mít nikde odrazové plochy. V sále se zvuk horny krásně rozplyne. Další věc byla, že jsme nemuseli koukat na hodinky. Ve studiu jsou přísné podmínky a časový plán. A ne vždycky je ta správná nálada a inspirace... My jsme dělali všechno po svém - když jsme byli unavení, šli jsme se najíst, když jsme cítili formu, točili jsme třeba šest hodin v kuse. Kupodivu jsme měli hotovo za dva a půl dne.
* LN Vy jste byl současně také zvukařem a režisérem...
Je to můj koníček; mám dobré vybavení a kontroluji všechno od snímání po střih. Točili jsme takovým „zastaralým“ způsobem. Dneska se totiž natáčí tak, že mikrofony snímají každý nástroj zvlášť. Pro zvukaře je to pohodlné - pak si to doma smíchá a zvuk různě mixuje, vylepšuje vyrovnanost i intonaci. Dá se tak nahrávce hodně pomoci, ale už to lze těžko označit za „živý“ snímek. My jsme šli cestou náročnější, za pomoci stereofonní techniky. Snímali jsme celkový zvuk v sále, takže jsme museli na vyrovnanost všech nástrojů dbát už při samotném hraní. Stříhal jsem v mámině domě, ten se chvílemi otřásal v základech. Ale tomu, kdo si naše CD pustí, půjde zvuk do uší přirozeně tak, jako by seděl v sále a před sebou měl naše trio.
* LN Jak dlouho trio existuje?
Hrajeme spolu od roku 2005 a deska představuje průřez triovým repertoárem. S dramaturgií nám pomáhal Václav Riedlbauch. Oslovili jsme skladatele Andrewa Downese; jeho sonáta zazní ve světové premiéře na koncertě 5. února. Snažíme se oslovovat další autory a v roce 2009 bychom v rámci festivalu Pražské premiéry měli mít večer ze skladeb psaných přímo pro náš soubor.
* LN Nedávno jste se vrátil z Japonska. To bylo turné České filharmonie?
Byli jsme s orchestrem na asijském turné, já jsem se pak vrátil z Tchaj-wanu do Japonska na edukativní koncerty se studenty. Jsou to vysokoškoláci, velmi vyspělí, obětují hudbě všechno, ale jsou poněkud „tužší“. Vzdělávací společnost, která mě angažovala, má za cíl umožnit japonským studentům, aby se dostali k profesorům na Západ. Jejich pedagogové jim totiž nedávají svobodu studovat, u koho chtějí. Hrál jsem ve třech městech, pokaždé s jinými muzikanty; přes den jsme museli nastudovat repertoár a večer ho provést. Byly to recitály, komorní skladby a také jsem dirigoval dechový band.
* LN A jde to - za den studentům něco vštípit?
Jsou velmi flexibilní a dokonale připravení, takže je nevykolejí, když po nich něco chci. Ale problém byl, že jsou trochu jako gramodesky, mají zažitou jednu naposlouchanou představu a na koncertě zpravidla skočí zpět do starých kolejí.
* LN Co vaše dirigentské aktivity?
Zdá se mi, že když jsem byl mladší, tak jsem nedělal vůbec nic pro to, abych měl koncerty - a pořád někdo volal. Teď, když si připadám zkušenější a lepší, jdu víc do hloubky, koncertů ubývá, i když pro to vyvíjím velkou aktivitu. Dneska záleží spíš na tom, jestli má člověk dobrého manažera, leze s prominutím do těch správných zadků a šíří kolem sebe to správné povídání, než jestli hraje co nejlépe. Štve mě to, ale snažím se alespoň jít cestou nových nápadů. Na naší webové stránce se například ihned po odehraném koncertu objevují zvukové ukázky - nemám rád, když se interpret v životopise vychvaluje, ale nikdo si to nemůže ověřit.
