Ančerl! Je tady někde Ančerl? - „Tady jsem.“ - „Stojíš ve špatným čtverci. Přejdi k nám.“ Krátce nato šel Ančerlův původní čtverec celý do plynu. Mafie v Osvětimi fungovala. Několik dnů předtím sem přijeli Ančerlovi z Terezína. Ančerlova žena Valy i syn Jan šli do plynu ihned.
Po nějakém čase byl Ančerl zřejmě s vědomím táborové mafie přeřazen jako sluha k jednomu z nejhorších velitelů. Začátky byly krušné, esesák do Ančerla kopal a nadával mu. Jednoho dne Ančerl drhne podlahu a velitel si pohvizduje: papapapá, papapapá. „To je Wagner, ty židovská svině!“ Ančerl se otočil a povídá klidně: „Beethoven.“ „Ty jsi muzikant?“ Když Ančerl přikývl, řekl mu esesák: „Vstaň.“ Nic moc se nezměnilo, ale později dostal Ančerl od něho boty. Ty mu zachránily život při pochodu smrti - kdo měl dřeváky nebo byl bos, sotva přežil. Po holokaustu nová rodina „Se třemi kamarády jsme utíkali většinou v noci, až jsme narazili na osaměle stojící neobydlenou vilu. Patřila zřejmě nějakému velmi bohatému Němci, který uprchl před blížící se Rudou armádou. Dostat se dovnitř nebylo těžké. Špajz byl plný. Pamatuji se, jak jsem stál s rozpaženýma rukama a křičel:,Kluci, neblázněte. Jen tak tak jsme vyvázli a teď se zabijeme sami, když do těch našich scvrklých žaludků nacpeme hromady nějakého jídla.‘ V záchvatu svobody jsme si sundali vězeňské hadry, oblékli se do hedvábných pyžam, která jsme našli v postelích, a šli spát. V noci za okny řev a střílení. Rusové. Pokoušeli jsme se jim vysvětlit, že jsme uprchlí vězni, což bylo v těch hedvábných pyžamech těžké. Najednou jeden z nich zařval:,Davaj šnaps!‘ Zavedli jsme je do sklepa, kde bylo ale jenom víno. Rusové je plivali, bylo jim kyselé. Nakonec se přece opili. Lahví bylo naštěstí dost. Oblékli jsme se znovu do koncentráčnických hadrů a zmizeli. Zachránil jsem se potřetí.“ - To bylo jedno z mála Ančerlových vyprávění o koncentračním táboře.
V roce 1945 se Ančerl vrátil do Prahy. Měl za sebou imponující dirigentské začátky v první republice: účast na mezinárodních festivalech pro soudobou hudbu, práci v Osvobozeném divadle i mimořádný koncert s Českou filharmonií v roce 1935. Začíná pracovat ve Velké opeře jako dramaturg a dirigent a také v rozhlase, nejdřív příležitostně, od září 1947 jako šéf symfonického orchestru. Podobně jako před válkou se intenzivně věnuje soudobé hudbě. Podruhé se žení. Jeho žena Hana podobně jako on přišla v koncentráku o celou rodinu. Narodili se jim dva synové.
Co se mezitím děje v České filharmonii, jejímž šéfem byl od války Rafael Kubelík? Václav Talich má od Nejedlého zákaz veřejně vystupovat. Po únoru, v létě 1948 Rafael Kubelík emigruje. Dirigentem České filharmonie se stává mladý Václav Neumann - mimořádný talent. Chybějí mu zkušenosti, ale je trpělivý. Odchází nejprve do Karlových Varů a pak do Německa, kde je později velmi úspěšný. Filharmonie zatím improvizuje, hledá. Dne 20. 10. 1950 je uměleckým šéfem České filharmonie jmenován Karel Ančerl.
Bylo to rozhodnutí ministra Nejedlého, s nikým nekonzultované. To se filharmoniků, zvyklých ze svých dějin na to, že o svých šéfech rozhodují nebo alespoň spolurozhodují sami, dotklo. Ančerl to proto neměl v první době nijak snadné, sám byl jmenováním překvapen. Přesvědčit mohl jenom prací. A pracovat uměl, systematicky. Přesnost, rytmus, frázování (vzor Toscanini?). Musel a chtěl zachovat klasický repertoár, opírající se především o českou a romantickou hudbu, a pokusil se rozšířit jej o stěžejní díla 20. století. To nebylo nic lehkého. V Sovětském svazu, a tudíž také u nás vládl Ždanov. I impresionisty bylo těžké prosadit. Stravinskij, Prokofjev, Bartók, Martinů byli takřka na indexu. A přesto právě na nich Ančerl soustředěnou prací postavil základy moderního repertoáru svého orchestru. Nešlo ovšem jen o orchestr. Česká filharmonie měla tradiční abonentní publikum. I to bylo třeba vychovávat nebo alespoň informovat o tom, co se ve světě stalo v době, kdy se u nás za nacistů, podobně jako pak za komunistů, toho tolik nesmělo. Ančerl a filharmonie také sloužili, jak se od nich vyžadovalo, současné domácí tvorbě a hráli spoustu výtvorů tehdejších skladatelských koryfejů. Mezi ně se později podařilo protlačit základní díla Bohuslava Martinů, o jehož uvedení na česká koncertní podia má Ančerl nepopiratelnou zásluhu. Ale atmosféra se začala uvolňovat a některé Ančerlovy kreace, například jeho vlastní suita z Prokofjevova baletu Romeo a Julie, Bartókův Koncert pro orchestr, Stravinského Petruška a Svěcení jara, se setkaly se světovým uznáním a dostalo se jim mezinárodního ocenění. Ančerl se stal respektovaným interpretem moderní hudby.
Víme-li toto, možná nás překvapí, jak velkou pozornost věnoval Ančerl své snad největší lásce, a tou byl Johannes Brahms. Filharmonie byla zvyklá hrát Brahmse trochu jako Dvořáka. Nebylo snadné přesvědčit orchestr o nutnosti vystavět velkou plynulou frázi bez tzv. „boulí“, zbytečných zdůrazňovaných rubat a dalších romantizujících prvků. Orchestru a možná i některým posluchačům se takový Brahms mohl zdát studený. Posloucháme-li dnes s odstupem desítek let filharmonické nahrávky z tzv. zlatého fondu Supraphonu, přesvědčujeme se, že to není pravda. A to se netýká jen Brahmse. Nahrávka Mé vlasti nejen obstojí, ale v některých částech vítězí ve srovnání se světovou i českou konkurencí.
Obrovské ovace v USA Od roku 1954 vyjíždí Česká filharmonie s Karlem Ančerlem na velké zahraniční zájezdy po třech kontinentech, vrcholící ve Spojených státech obrovskými ovacemi pro orchestr i jeho dirigenta. O něčem takovém mohou dnešní filharmonici jen snít. Česká filharmonie má vybudován stabilní repertoár, doma stálé vzdělané obecenstvo a ve světě nejlepší možnou pověst. Orchestr má Karla Ančerla rád.
Na jaře 1968 je Ančerl pozván k pohostinskému vystoupení do Toronta. Je mu šedesát let. Přichází k řediteli České filharmonie a říká mu, že by vlastně po formální stránce už mohl jít do penze. „Dobře, tak jdi.“ Potkává mě na chodbě a říká zaskočeně: „Ani slovem se mě nepokusil přesvědčit, abych zůstal.“
Odjel do Toronta a rozhodl se už nevracet. Prahu navštívil ještě jednou na Pražském jaru 1969, těsně předtím, než spadla definitivně klec. Dirigoval Sukova Asraela a byl to jeden z jeho největších výkonů. V Kanadě dostával řadu nabídek. Znovu byl zván k Newyorské filharmonii, do Bostonu a Clevelandu, tehdy nejvýznamnějším americkým tělesům. Kdyby nebyl nemocen a mohl všechny chystané projekty uskutečnit, byl by dnes pravděpodobně znám jako jeden z velkých světových dirigentů.
***
Karel Ančerl Jeden z nevýznačnějších českých dirigentů všech dob se narodil 11. dubna 1908 v Tučapech v jižních Čechách. Přežil Osvětim a po válce, jak uvádí Wikipedie, přivedl Českou filharmonii k suverénní virtuozitě a světové proslulosti. Kariéru ukončil jako šéfdirigent symfonického orchestru v kanadském Torontu, kde 13. července 1973 zemřel.
O autorovi| Ivan Medek, publicista
