Úterý 30. listopadu 2021, svátek má Ondřej
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jungův rudý foliant

Česko

Intimní zápisky nejslavnějšího Freudova žáka ukazují, že individuační proces je obrovská a někdy riskantní námaha

Nakladatelství Portál provedlo monumentální čin. Do češtiny - jako do druhého překladového jazyka na světě - převedlo faksimile a bohatě komentované vydání Jungovy Červené knihy, ilustrovaného rukopisu, který leží kdesi mezi deníkem, rukopisným umělecko-myslitelským dílem a ilustrovaným dramatickým duševním cestopisem. Knihy, která váží téměř pět kilo a do běžné knihovničky se vám nevejde.

Originál, objemný spis vázaný v červené kůži, se nachází v majetku Jungových potomků - je jich po několika generacích opravdu hodně. Dnes je uložen jako cennost v bankovním trezoru. Je vždycky otázkou, zda vydávat, či nevydávat zápisky, které si významné osobnosti pořídí, ale za svého života nevydají, ač mohou: v případě disidentního básníka, zhynulého na Kolymě, je věc jasná, v případě psavého a publikačně velmi činného Junga méně.

Některé náznaky ukazují, že možná měl za svého života úmysl tyto texty a obrazy vydat či je alespoň rozdistribuovat přátelům, nikdy k tomu ale v plném rozsahu nedošlo - svým přátelům a prominentním pacientům však někdy svůj opus půjčoval k nahlédnutí. Tak je tomu s něčím velmi osobním téměř vždycky - něco bytostně vlastního chce i nechce být spatřeno jinými, trochu jako ve známé dětské hře: „Ukaž....“ „Neukážu...“ „No tak ukaž....“ „No dobře, ale jen první list a na minutu...“ Freud. Válka. Psychóza V Jungově případě se nejedná o pikantnosti sexuální (i těch se s ním pojí mnoho), ale o cosi mnohem osobnějšího a háklivějšího: o jeho konfrontaci s obrazy nevědomí. Pro Jungův další osobní vývoj, ba pro jeho holé přežití, bylo klíčové se se silami vlastního nevědomí vyrovnat a zpracovat je.

Po rozchodu s Freudem počátkem roku 1913 zažil Jung největší šok svého života, jeho svět se ocitl v troskách. Rezignoval postupně na předsednictví Mezinárodní psychoanalytické asociace, na redigování její ročenky, na své zaměstnání na klinice i na docenturu na curyšské univerzitě.

Mohl pracovat jen občas a duševní vykolejení kompenzoval procházkami kolem Curyšského jezera a stavěním zmenšeného modelu vesničky na jeho březích.

I soukromou psychologickou praxi provozoval jen nepravidelně a míval sny a vize plné ponurých obrazů, krve a zmaru, které - jak se ukázalo - předznamenávaly blížící se první světovou válku, avšak Jung sám jako zkušený klinický praktik je považoval za symptomy „rozjíždějící se“ psychózy.

Toto období Jungova života bylo mnohokrát komentováno a zpracováno. Český čtenář má dnes k dispozici minimálně tři podrobné Jungovy životopisy (Jafféová: Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, Atlantis, 1998, Hayman: Život C. C. Junga I., II., Práh, 2001, Noll: Árijský Kristus, Triton, 2001).

Přečteme-li si je, nevycházíme z údivu, jak lze život a činy téhož člověka interpretovat ze zcela různých úhlů.

Při obrovské Jungově popularitě byl sebemenší papír z jeho pozůstalosti důkladně přečten a nezřídka i vydán, brzy po jeho smrti bedlivě sebrány a nahrány vzpomínky přátel, žáků i milenek a vše to mnohokrát přetřásáno a zpracováno, často se smyslem pro senzaci - Jungův život k tomu jaksi láká. I kdyby všichni pamětníci o někom trochu komplexnějším vypovídali jen to, co sami považují za holou pravdu (lidé ve skutečnosti své výpovědi dosti pentlí, ať už ve snaze učinit se zajímavými či zaretušovat vlastní stíny), vydalo by to nepochybně na chronique scandaleuse. Zatímco Jafféové životopis, Jungem samým vypravovaný a jeho dětmi ještě cenzurně revidovaný, je působivě psaná hagiografie o prorokovi, který už od mládí ví, co chce a k čemu spěje, Hayman líčí stárnoucího Junga téměř jako klerikála, Noll zdůrazňuje naopak Junga pohana nenávidícího vše křesťanské. Doplníme-li si toto instrumentárium ještě o velmi podrobnou a zasvěcenou Kerrovu knihu Nebezpečná metoda (Prostor, 1999), jednající ovšem pouze o jeho vztazích s Freudem (zato se všemi detaily), získáme jakž takž plastický obraz o Jungově mnohotvárnosti, z níž si každý vybere to, co potřebuje.

Goethe. Děd. Otec Jung se narodil roku 1875 a už jeho původ nepostrádá jistou pikantnost. V basilejském přírodovědeckém muzeu si lze podnes prohlédnout bustu Jungova dědečka, lékaře Carla Gustava Junga, údajného Goethova levobočka - nenechavý básník býval v domě Jungova praděda častým hostem.

Tento původ bývá často zpochybňován, ale podobnost C. G. J. staršího s Goethem je tak velká, že jsem až do přečtení jmenovky myslel, že socha představuje jeho... Na každý pád Junga velmi vzrušovala představa, že je potomkem svého intelektuálního idolu. I druhý Jungův dědeček, hebraista a reformovaný kazatel Samuel Preiswerk, jeden z prvních zastánců samostatného židovského státu, byl osoba pozoruhodná.

V osadě Klein-Hüningen, kdysi vesnici a dnes průmyslovém předměstí Basileje, podnes stojí starosvětská fara a kostelík, kde Johann Paul Achilles Jung - otec Carla Gustava - žil a kázal. Příběh tohoto inteligentního, vzdělaného a nerozhodného muže, jehož farníci velmi milovali a nechali mu udělat i pamětní desku, by vydal na román. Postupná ztráta víry, spojená s nedostatkem odvahy teplé místečko opustit, jej pomalu sklátila do jakési podivné psychosomatické nemoci s proměnlivými příznaky a posléze ve věku 54 let do hrobu. Po jeho smrti se mladý Jung s matkou a sestrou museli přestěhovat do jiné starodávné budovy jmén e m Bottminger Mühle na basilejském předměstí Binningen - prý tam strašilo. Právě tam, stejně jako dřív na faře svého otce, prováděl student Jung se svými dvěma sestřenicemi, z nichž jedna - Helene Preiswerková - byla známé médium, spiritistické seance, jádro své pozdější doktorské práce.

Je pozoruhodné, že Jung strávil celý život na venkově, nanejvýš na periferii velkých měst. I klinika Burghölzli (česky cosi jako „hradní lesík“) u Curychu, kde pracoval a žil v letech 1900-1909, byla tehdy daleko za městem a dnes sotva na jeho okraji. Prohlížel jsem si kdysi její starobylé budovy a představoval si ranní vizitu Jungova učitele Eugena Bleulera a jeho asistentů či Jungovy děti, jak si hrají na dvorcích s klidnějšími a méně depresivními pacienty, za dohledu guvernantky ovšem.

Paní Jungová, dcera továrníka Rauschenbacha, která kvůli svému muži strávila v blázineckém prostředí šest let, musela být vůbec pozoruhodná a tolerantní žena, která nejenže se smířila s Jungovými názory na přirozenost a blahodárnost polygamie, ale v době jeho zmiňované životní krize po rozchodu s Freudem dokonce neváhala na delší dobu nastěhovat jeho milenku Toni Wolffovou - jediného člověka, jemuž se dařilo Junga uklidnit - do svého domu a společně o něj pečovaly. Jung jako člověk zřejmě stál za to, ale stejně se jednalo o výkon hraničící se světectvím.

Pacientka. Milenka. Žákyně Z Junga, kterého přátelé i nepřátelé líčili jako člověka impresivního a mimořádně silnou osobnost, dnes v jeho někdejším okolí mnoho nezůstalo. Jím založený institut s krásnou a bohatou knihovnou vedou už dnes z větší části žačky jeho přímých žaček a jako u všech hnutí jsou vždy žáci, kteří učení uchovávají, nikoli vytvářejí, bledší svých mistrů. Město Curych navíc slyne neobyčejným množstvím psychoanalytiků, skoro se zdá, že v každém třetím domě je jeden a téměř každý obyvatel prý někdy použil jejich služeb. Je vůbec pozoruhodné, jaký svět okolo sebe Jung ve svém okolí utkal. S postupující soukromou praxí rostl počet zámožných lidí, jejichž životu dávala jedna hodina týdně strávená s Jungem smysl: část z nich se časem také vyškolila na psychoanalytiky a měla pak své vlastní pacienty či ty, které jim Jung zavalený prací předisponoval. Tak se hnutí neustále rozrůstalo.

Časová posloupnost: pacientka-milenkažákyně se opakovala v řadě případů a Jungovo charisma drželo celý systém pohromadě. Překvapilo mne také, jak decentní jungovské památky jsou. Slavná Bollingenská věž je relativně velmi malá a střízlivá stavba ve středověkém stylu, na niž je nejhezčí výhled z parníku, jedoucího po jezeře - leží osaměle mezi vesnicemi Bollingen a Schmerikon (při Jungově zalíbení ve stavitelství je se těžko divit, že jeho jediný syn Franz byl architektem -být Jungovým syn e m asi taky nebyla zvlášť vděčná funkce). Pro výjimečně věrné jungiány, nejlépe absolventy C. G. Jung-Institutu, se jednou či dvakrát do roka pořádají i exkurze do interiérů. I hrob Junga a jeho rodiny na hřbitově v Küsnachtu je malý, skromný a sotva k nalezení. Je na něm mimo jiné nápis: Vocatus, non vocatus, deus aderit - Volán, či nevolán, bůh (spíše Abraxas nežli ten křesťanský) přijde. Když jsem se od něj kdysi vracel, narazil do mne u vrat hřbitova veliký zlatohlávek jako uteklý ze známé historky o zlatém skarabeovi. Těžko si posla nevšimnout a synchronicitu nepochopit.

Než se však Jung stal ikonou a věrozvěstem nového věku, musel podniknout vnitřní boje, které jej téměř stály život či alespoň zdravý rozum. To, že se v nevědomí skrývá obrovská síla i myšlenkové obsahy a moudra, na vědomé rovině netušené, zažil Jung po rozchodu s Freudem na vlastní kůži. Postavy z kolektivního nevědomí vstupovaly do jeho představ a daly mu pochopit, že individuační proces je především obrovská a aktivní námaha, nikoli nějaké zmodernizované konzumování „mystiky v instantní podobě“.

Sny. Představy. Mandaly Své sny a představy si psal z počátku do šesti zápisníků v černých deskách („Černé knihy“), počínaje rokem 1914 je pak přepisoval, doplňoval a opatřoval komentáři a ilustracemi do nově opatřené „Červené knihy“, kde v této činnosti pokračoval až do roku 1930. Obdivuhodné jsou i estetické aspekty jeho díla: Jung uměl velmi dobře napodobovat styl i písmo středověkých manuskriptů a pozoruhodná je i jeho zručnost malířská - krom motivů středověkých miniatur a iniciál do jeho stylu prosakují i náměty staroegyptské a staromexické i řada prvků tehdy soudobého malířství.

Zejména jsou pozoruhodné paralely jeho obrazů se stylem Saschi Schneidera, tehdy velmi vlivného malíře a oblíbeného ilustrátora románů Karla Maye - nám, zvyklým na obrázky Zdeňka Buriana, by se takováto symbolistní zobrazení „holých archetypů“ dnes zdála pro mayovky zcela bizarní. Dnes nalezneme kresby mandal na každém rohu, ale tehdy?

Ač je v Jungově díle na jeho Červenou knihu (sám ji nazývá Liber novus) mnoho odkazů, vychází tato pozoruhodná památka až takto pozdě - dříve se s ní mohli těšit jen zasvěcení, kterým se podařilo překonat všechny administrativní i mezilidské překážky přístupu k ní. Teprve roku 2009 se podařilo po dlouhých jednáních vydat britsko-indickému historikovi Sonu Shamdasanimu anglický překlad a za rok na to už následoval překlad český: nebudeme daleko od pravdy s předpokladem, že po Švýcarsku je Česko zřejmě zemí s největším počtem jungiánů na sto tisíc obyvatel (stárnoucí C. G. si jednou povzdechl: „To je dobře, že jsem Jung, a ne jungián...“).

Shamdasaniho obsáhlý komentář, na širokém pozadí líčící Jungův život i komplikovanou genezi jednotlivých částí Červené knihy, je pro pochopení stejně důležitý jako český překlad samotného textu. Teď už tedy můžeme přímo sledovat archetypální postavy Salome a Eliáše, který se posléze změnil v „okřídleného gnostika“ Filémóna, tak, jak vyvstávaly při uplatnění Jungovy metody aktivní imaginace.

Zhruba ve stejné době, kdy začal pracovat na své Červené knize, sepsal Carl Gustav Jung i svůj další neobvyklý a ineditní text, připomínající -podobně jako některé pasáže Červené knihy - dikci Nietzschova Zarathustry: Septem sermones ad mortuos, Sedm řečí k zemřelým. Ty sice vydal už za svého života, ale jen jako soukromý tisk pro své nejbližší přátele a nepokládal je za součást svého běžného díla.

Nejen mimořádné doby, ale i mimořádní lidé si žádají mimořádné prostředky. C. G. Jung byl mimořádný v mnoha ohledech. Když jsem kdysi obcházel Bollingenskou věž, představoval jsem si - zřejmě mylně -že v někdejší Jungově pracovně je tato pozoruhodnost ukryta. Vědělo se o ní, ale její sláva se podobala bázni, kterou vyvolává tajná policie - všichni o ní vědí, ale nikdo ji kloudně nespatřil. Na rozdíl od StB, kterou bych doma mít nechtěl, teď ve své knihovně už Červenou knihu mám - a mohu to vřele doporučit i laskavým čtenářům.

***

Než se Carl Gustav Jung stal ikonou a věrozvěstem nového věku, musel podniknout vnitřní boje, které jej téměř stály život či alespoň zdravý rozum

O autorovi| STANISLAV KOMÁREK, biolog

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...