S protekcí při přijímání na vysokou školu se setkal takřka každý třetí Čech. Tvrdí to alespoň respondenti průzkumu, který před několika lety uskutečnila agentura SC&C. Během studia na protekci narazila podle vlastního vyjádření zhruba čtvrtina dotázaných. Z údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) přitom vyplývá, že nějakým akademickým titulem se v současném Česku může pochlubit celkem 13 procent dospělých. Kolik z nich získalo svůj vysokoškolský diplom díky protekci, se ovšem exaktně zjistit nedá.
Nezbývá tedy než se zřejmě smířit s tím, že titul talentovaného a pilného studenta má formálně stejnou hodnotu jako obdobný titul řeznického synka, který, jak se za minulého režimu říkalo, „vystudoval za jitrnice“. Poslední šance Šestadvacetiletá Petra z Prahy si před své jméno může od letošního září psát před jméno zkratku Bc., která dokládá, že úspěšně absolvovala jednu z fakult Univerzity Karlovy a přísluší jí titul bakalář. Aby dosáhla vyššího stupně vysokoškolského vzdělání a získala například titul magistra, musela by Petra pokračovat ve studiu ještě několik dalších let. O ničem takovém ovšem neuvažuje. „Žiju sama se starou a nemocnou babičkou a během studia jsem si přivydělávala pouze brigádami. Trvalo to šest let, bylo to těžké a dál bychom to už neutáhly,“ vysvětluje Petra.
Právě její obtížná sociální situace a nadstandardní délka, jinak tříletého, studia jí však paradoxně pomohly k tomu, že vysokoškolský diplom nakonec vůbec získala.
„Ta holka byla upřímně na vyhození skoro celou dobu studia. Skoro nic neodevzdala včas, zkoušky neustále opakovala, a když měla například vypracovat seminární práci na základě nastudování zhruba šedesátistránkového textu, bezelstně mi klidně oznámila, že je to moc dlouhé a ona se nedokáže soustředit, protože má osobní citové problémy, a navíc není zvyklá číst,“ vzpomíná jeden z Petřiných pedagogů, který si z pochopitelných důvodů nepřeje být jmenován.
Petra na fakultě „vydržela“ studovat již zmíněných šest let. To je podle zákona maximum, protože studium nesmí přesáhnout dvojnásobek normální délky. Za každý semestr se v případě bakalářského studia po čtvrtém roce platí poplatek univerzitě. Ten v případě Petřiny školy představoval každého půl roku částku přesahující deset tisíc korun.
Naše studentka se přitom rozhodně nedostala na vysokou školu pomocí protekce nebo nějakým nedopatřením. Pouze využila, možná nevědomky, situace, kdy se české vysoké školy a jejich jednotlivé fakulty dělí na dva druhy. Na první je, zjednodušeně řečeno, poměrně snadné se dostat, neboť přijímají velké procento z přihlášených a ti méně kvalitní odejdou během prvních dvou let studia, a na ty druhé, kam se dostane jen naprosté minimum uchazečů a ti šťastní potom většinou už školu úspěšně dokončí. Petra samozřejmě zvolila školu prvního typu. Na rozdíl od většiny svých podobně neprospívajících kolegů ovšem fakultu neopustila, ani když musela z důvodu opakování ročníků za studium začít platit.
„Všichni jsme věděli, že pokud školu nedostuduje teď, tak už nedostuduje nikdy. Po šestém roce by musela začít znovu v prvním ročníku a to by už bylo zjevně nad její psychické, ale i finanční možnosti,“ říká již zmíněný pedagog.
Přimhouřili jsme oči Petřina svízelná sociální situace byla mezi jejími učiteli všeobecně známa. „Jeden náš kolega jí prý dokonce, když měla neočekávané a nezaviněné finanční problémy, půjčil vlastní peníze. Neznám nikoho, komu by jí nebylo nějakým způsobem líto,“ popisuje pedagog.
K oblíbenosti nepříliš talentované studentky, mírně řečeno, přispěla i Petřina ochota pomoci škole, kdykoliv to bylo jen trochu v jejích silách. Účastí na brigádě při stěhování části fakulty do jiné budovy počínaje a službou v šatně při slavnostní promoci „služebně starších“ absolventů konče.
Postupem času se stalo pravidlem, že každý učitel, u něhož Petra skládala zkoušku, se „tak nějak“ pokusil přimhouřit oči, protože tušil, že pokud zkoušená neuspěje, bude on tím viníkem, který jí po bezmála šesti letech definitivně uzavře cestu k vysokoškolskému vzdělání.
Podobně tomu bylo nakonec i s Petřinou bakalářskou prací, jejíž napsání a následná obhajoba před komisí je nezbytnou podmínkou pro úspěšné zakončení studia.
Pokračování na straně II
K diplomu mi pomohl soucit pedagogů
Dokončení ze strany I
„Její první verze nesplňovala skoro nic z toho, co má bakalářská práce splňovat. Byla o polovinu kratší, než je předepsané minimum stránek, a neodpovídala ani běžným požadavkům na formu a obsah. Konzultovali jsme spolu mnohokrát, Petře určitě nelze upřít snahu, často mi volala s nějakou marginálií domů bez ohledu na to, která denní či noční hodina právě je,“ vzpomíná vedoucí její bakalářské práce.
„Kdyby mi vedoucí bakalářky tolik nepomáhal, nikdy bych ji nedopsala. Nejsem asi moc nadaná studentka, přepisovala jsem to snad desetkrát, navíc jsem nikdy předtím nepsala nic tak dlouhého. Ale dobře to dopadlo,“ popisuje Petra.
„Jinému studentovi bych normálně vrátil i tu poslední verzi bakalářské práce, Petru jsem k obhajobě pustil, “ připouští pedagog. K jeho neobvyklému rozhodnutí přispěl svým zásahem i proděkan příslušné fakulty. „Přišel za mnou s tím, že ví, jak to s Petrou je, ale že by bylo dobré prostě přimhouřit oči a jakýmkoliv způsobem ji nechat dostudovat, vždyť přeci oba víme, jak na tom ta holka je,“ vzpomíná na rozhovor Petřin pedagog. Podobně na celou záležitost nahlíželi zřejmě i členové komise, před níž Petra svou práci obhajovala. S jistým úsměvem na tváři se dohodli na nejnižším hodnocení, které ještě umožňovalo absolvování školy.
„Argumentem byla opět její těžká životní situace, neuvěřitelná vytrvalost a to, jak se ona sama i její babička na vidinu diplomu upínají. Samozřejmě bych to mohl odmítnout a nic by se mi nestalo, nebyl to ani nátlak ze strany nadřízeného, spíš prosba od staršího kolegy. Přiznávám, že jsem nechtěl být ten, kdo svým rozhodnutím takzvaně jedné vlastně hodné holce zkazí život,“ přiznává učitel.
Byl navíc ujištěn, že studentka slíbila, že rozhodně nebude ve studiu už dál pokračovat a jednoduše se spokojí s tím, že má oficiálně vysokoškolské vzdělání a nebude příliš okolnosti svého studia nikde zbytečně rozvádět.
Petra takovou neformální dohodu v podstatě nepopírá. „Vím, že můžu být ráda, že jsem školu vůbec dokončila. Jsem všem svým učitelům vděčná, že mi pomohli, a jejich radu, abych už dál nikde nestudovala, bych brala vážně, i kdyby mi to moje situace umožnila,“ říká.
Již několikrát citovaný pedagog ovšem popírá, že by popsaná událost byla na jejich škole běžná. „O nikom dalším u nás nevím, Ale slyšel jsem od kolegů, že tu a tam se podobný případ objeví i na jiných školách.“
