Prosazení zájmů životního prostředí ve společnosti je bezesporu závislé na akceschopném ekologickém hnutí. Odborníci i dobrovolní zájemci, kteří až dosud v této oblasti působili ve společenských strukturách i mimo ně, již delší čas zvažovali formu společného postupu. V zásadě se nabízejí dvě roviny.
První rovinou je spolupráce nejrůznějších samostatných skupin i jednotlivých aktivistů. A to navenek i uvnitř státu. Celá řada skupin projevuje zájem o spolupráci či začlenění do mezinárodních ochranářských organizací, jako jsou například Gaia, Greenpeace apod. Snaha o domácí spolupráci vyústila 21. 11. 1989 ustanovením Zeleného kruhu, který je chápán jako prostor pro setkávání i informaci a spolupráci skupin jednotlivých aktivistů. Strukturace tohoto ověřeného společenství dosud neskončila.
Druhou rovinou je politická strana, jež by prosazovala zájmy životního prostředí. Po radikálním otevření politického života naší společnosti takové strany vznikají velkou rychlostí a ve velkém počtu. O jedno zjištění se však chci se čtenáři rozdělit. Stranu zelených, respektive její přípravný koordinační výbor, tvoří lidé, kteří buď důvěru ochranářské obce ztratili, nebo se dokonce v rámci náplně svého povolání účastnili pronásledování ekologických aktivistů. Výzva této strany, aby nikdo jiný již o registraci nežádal a všichni se připojili k ní, jasně poukazuje ke způsobu myšlení jejích zakladatelů i k úloze, jakou by měla v centralizované podobě hrát.
První koncepce, koncepce spolupráce a vzájemné informovanosti aktivních skupin a jednotlivců, horizontálně prostupující společenské struktury, se snaží vyvázat rozhodování o otázkách životního prostředí z čistě politické sféry a před každým rozhodnutím o nich dosáhnout konsensu o způsobu jejich řešení na základě věcného posouzení.
Druhá koncepce sleduje prosazení zájmů životního prostředí přímou účastí v politice prostřednictvím politické strany. Praxe západoevropských zemí ukazuje, že je takto ve prospěch životního prostředí často argumentováno nikoliv odborně, ale politicky, což mnohdy vede spíš k demonstraci stanovisek než k žádoucímu zvládnutí problému.
V demokratických státech se oba přístupy více či méně úspěšně podílejí na seberegulaci společnosti v otázkách životního prostředí. Je proto rozumné, aby se ti, kteří se dnes sdružují za účelem nápravy životního prostředí, rovnou neutíkali k organizačně vyhraněným formám, ale svou práci zahájili v otevřených skupinách v podobě zelených či ekologických klubů, kde by při konkrétní činnosti našli pro sebe organizační formu.
Informační servis č. 22
