V září 2010 jsem ve Vrátné dolině vedl dvoudenní kurz psaní pro pedagogy jedné slovenské univerzity, za nějž jsem měl dostat honorář 216 eur neboli 5300 Kč (včetně cestovného a stravy). Workshop podpořila Evropská unie, takže jsem už na místě podepsal tři formuláře. Byrokracii jsem považoval za vyřízenou a těšil jsem se na případnou další spolupráci.
V tomto jazyce chápu jediné slovo: fuck!
Za několik týdnů jsem od organizátorů dostal zprávu, že nutně potřebují můj Europass životopis. Nevěděl jsem, co to je, proto mi poslali třináctistránkový návod k vyplnění. Tam jsem našel doporučení napsat do rubriky „další schopnosti a kompetence“ například „vysokohorská turistika“, „údržba parků a zahrad“ a uvést „zodpovědné pozice v dobrovolnických organizacích“. Kolonky jsem smutně ponechal prázdné a pokračoval jsem k „sebehodnocení“ své „ústní interakce“ v angličtině podle Společného evropského referenčního rámce. Po dlouhém uvažování, jestli chápu „explicitně signalizované vztahy“, jsem nabyl dojmu, že v tomto jazyce ovládám jediné slovo: fuck!
Do rubriky „Rozumím současné literární próze“ jsem napsal „Ne vždy, ale určitě lépe než tomuhle!“ a unaveně jsem pokračoval. Nedostal jsem se daleko – nedokázal jsem totiž objektivně vyhodnotit svoji „schopnost adaptovat se na multikulturní prostředí“.
Čekal mě SORO – souhlas dotčené osoby se správou, zpracováním a uchováváním osobních údajů. Můj honorář se přejmenoval na „nenávratný finanční příspěvek“ (dále jen NFP). Měl jsem velkou chuť prostě se NFP vzdát – jenže úřednice mi vysvětlily, že to vůbec nejde. Vytiskl jsem SORO dvakrát, podepsal a poslal doporučeně poštou.
Za tři týdny se z bratislavské univerzity ozvali znovu. Na základě instrukcí z Bruselu mě požádali napsat zprávu ze služební cesty, uvést přesné časy, kdy jsem hovořil, a vynechat přestávky na oběd. Kód mojí práce měl jedenáct číslic. Pak jsem v Excelu vyplnil Pracovní výkaz Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Vzdělávání. A protože jsem to nezvládl sám, pomohl mi vysokoškolský profesor a jeho sekretářka. Následoval Kumulativní měsíční výkaz práce Agentury pro strukturální fondy EU. Dokument měl dvakrát třicet jedna kolonek a dvacet sloupců k vyplnění. Musel jsem zaškrtnout, že všechny údaje jsou pravdivé, reálné a správné a že jsem si vědom následků spojených s předložením nesprávného, neúplného anebo falšovaného výkazu. Radši bych uvedl, že postup považuji za surreálný, ale takovou kolonku jsem nenašel. Smějící se úřednický sadista Ještě nikdy jsem se tak hluboce neponořil do byrokracie, do toho obrovského organismu tvořeného skřítky. Čím dál víc se mi zdálo, že jsem se stal terčem neznámého úřednického sadisty, který se hurónsky směje při každém krutém příkazu, který mi dává, a vyžívá se v podřízenosti, s jakou plním jeho nesmyslná nařízení. Představoval jsem si do nejmenších podrobností záhadnou osobu, která v Belgii moje dokumenty třídila, dokumentovala, vyhodnocovala a požadovala stále nové. Nejradši bych jí někde na okraj formulářů malým písmem naznačil, co si o celé věci myslím, ale obával jsem se, že by to situaci jen zhoršilo. Pevně věřím, že když grantový přidělenec už nebude moci do sytosti týrat mě, rychle si najde jinou oběť, jinak za něj neručím.
Vyplňováním papírů jsem nakonec strávil daleko víc času než samotnou výukou. Byl jsem jen 216eurové zrnko v multimiliardovém moři. Radši jsem ani nechtěl vědět, kolik milionů tun papíru, kolik roků a kolik životů se podobným papírováním promarní. Oproti tomu psal Kafka červenou knihovnu.
Přede mnou na stole ještě ležel Dodatek číslo jedna ke smlouvě o spolupráci, kde jsem se dozvěděl, že moje dvoudenní pracovní pozice má číslo 3.3.4. Zpaměti jsem doplnil svůj jedenáctičíselný kód, přidal podpis a odeslal poslední dopis.
Je únor, a honorář nikde.
O autorovi| Autor (* 1976) je spisovatel, žije v Bratislavě ; MICHAL HVORECKÝ spisovatel
